Dva roky po smrti mého pětiletého syna se ozvalo zaklepání na dveře. Nebylo hlasité ani naléhavé, spíš opatrné, jako by se někdo bál narušit ticho, které se u nás zabydlelo natrvalo. V tu chvíli jsem seděla u kuchyňského stolu, dívala se do studeného čaje a počítala praskliny v dlažbě. Čas se pro mě už dávno přestal pohybovat normálně.

Od jeho odchodu se byt změnil. Hračky zmizely ze země, smích ztichl a barvy vybledly. Jeho pokoj jsem nezavřela, ale ani jsem do něj nechodila. Byl to prostor, kde se zastavil svět, a já jsem se bála, že kdybych do něj vstoupila, něco by se definitivně zlomilo.

Zaklepání se ozvalo znovu. Pomalu jsem vstala, každým krokem těžší než tím předchozím. Nečekala jsem nikoho. Lidé časem přestali chodit. Nevěděli, co říct, a já jsem neměla sílu je uklidňovat. Otevřela jsem dveře jen na škvírku.

Na chodbě stála mladá žena. V rukou držela malou krabici a vypadala nervózně, jako by si nebyla jistá, zda má vůbec právo tady stát. Když se naše pohledy setkaly, rychle sklopila oči.

Řekla mi jeho jméno.

Ten zvuk mě zasáhl silněji než cokoli jiného za poslední dva roky. Jeho jméno už téměř nikdo nevyslovoval. Vysvětlila, že pracuje v archivu městské nemocnice. Při reorganizaci narazila na osobní věci, které se nikdy nedostaly k rodině. Prý se jí zdálo špatné je jen tak zlikvidovat.

Krabice byla lehká, ale když jsem ji převzala, ruce se mi roztřásly. Poděkovala jsem jí, aniž bych si byla jistá, zda můj hlas skutečně zní. Zavřela jsem dveře a opřela se o ně, jako bych se bála, že bez opory spadnu.

Uvnitř byl malý plyšový dinosaurus, jeho oblíbený. A kresba — křivá, barevná, s našimi třemi postavami a obrovským sluncem nad hlavami. Na zadní straně bylo roztřeseným písmem napsáno: „Pro maminku.“

Poprvé po dvou letech jsem se rozplakala. Ne potichu, ne kontrolovaně, ale opravdově. Slzy padaly na papír, na stůl, na podlahu. Nebyla to jen bolest. Byla v tom i úleva. Jako by se ke mně na okamžik vrátil, ne jako vzpomínka plná utrpení, ale jako dítě, které mě mělo rádo a chtělo mi něco nechat.

To zaklepání na dveře nezměnilo minulost. Nevrátilo mi syna. Ale otevřelo něco jiného — možnost znovu cítit, znovu dýchat, znovu si dovolit vzpomínat bez strachu. A v tichu bytu, který byl tak dlouho prázdný, se najednou objevilo něco, co jsem si myslela, že už nikdy nezažiju: tiché, křehké světlo.