Modré světlo monitoru osvětlovalo místnost víc, než bych si přál. Všechno kolem působilo vzdáleně, jako by se svět zúžil do obdélníku přede mnou. Ruce mi ležely nehybně na stole, prsty ztuhlé, připravené něco udělat, ale neschopné pohybu. Četl jsem stejnou větu znovu a znovu a přesto mi její význam unikal, jako by se mozek bránil přijmout to, co vidí.

Ty vteřiny se táhly nepřirozeně dlouho. Měl jsem pocit, že slyším vlastní dech hlasitěji než obvykle, že i ticho v místnosti má jinou váhu. Obrazovka nic víc neprozrazovala, nepřibývala žádná nová slova, žádné vysvětlení. Jen strohá informace, která dokázala převrátit celý den naruby.

V hlavě se mi rozběhl chaotický proud myšlenek. Snažil jsem se dát všemu logiku, najít důvod, souvislost, cokoliv, co by situaci zasadilo do známých obrysů. Místo toho přicházely jen otázky. Každá další byla těžší než ta předchozí. Přemýšlel jsem, jestli jsem něco přehlédl, jestli jsem se nemohl rozhodnout jinak, jestli to celé nemohlo dopadnout úplně jinak.

Místnost byla stejná jako předtím, přesto jsem ji vnímal jinak. Police s knihami, hrnek s vychladlou kávou, otevřené okno, kterým dovnitř pronikal vzdálený hluk ulice. Všechno působilo nepatřičně klidně. Ten kontrast mezi obyčejností okolí a tím, co se právě odehrávalo uvnitř mě, byl téměř zarážející.

Konečně jsem se pohnul. Nejdřív jen nepatrně, jako bych si ověřoval, že to ještě dokážu. Opřel jsem se do židle a zavřel oči. Věděl jsem, že se tomu nevyhnu, že budu muset reagovat, něco udělat, něco říct. Ale těch několik vteřin nehybnosti mi poskytlo zvláštní prostor. Nebyl to útěk, spíš krátké zastavení, než se svět znovu rozběhne.

Když jsem oči otevřel, obrazovka tam pořád byla. Stejná, neúprosná, trpělivá. Uvědomil jsem si, že některé okamžiky nepřicházejí s varováním. Prostě se stanou a nutí nás zůstat chvíli stát na místě, i když bychom nejraději utekli. Ty dlouhé vteřiny mě naučily víc, než jsem čekal. Že i nehybnost může být reakcí. A že někdy právě v tichu a zastavení začíná změna.