Kuchyň byla ponořená do polostínu, který narušovalo jen slabé světlo lampy nad dřezem. Hodiny na zdi tiše tikaly, každá vteřina zněla hlasitěji než by si Emma přála. Lžička narážela o okraj hrnku v pravidelném, téměř uklidňujícím rytmu, přestože čaj už dávno ztratil nejen teplo, ale i chuť. Nepila ho kvůli chuti. Byl to spíš důvod, proč tam sedět a nemuset se vracet do ticha ložnice.

Starý župan voněl pracím práškem a něčím důvěrně známým. Když si ho oblékla, měla pocit, jako by ji matka na okamžik objala. Byl o trochu větší, rukávy jí sklouzávaly přes dlaně, ale právě to jí dodávalo zvláštní pocit bezpečí. Emma se do něj víc zachumlala a opřela se zády o studenou stěnu.

Myšlenky se jí vracely stále ke stejným obrazům. Slova, která zazněla během dne, se jí přehrávala v hlavě znovu a znovu, pokaždé s jiným důrazem. Přemýšlela, jestli něco neměla říct jinak, jestli neměla mlčet, nebo naopak mluvit víc. V noci měly pochybnosti zvláštní schopnost růst a nabývat na váze, jako by přes den čekaly ve stínu.

Podívala se z okna. Ulice byla prázdná, jen pouliční lampy vrhaly dlouhé stíny na chodník. V některých oknech okolních domů ještě svítilo, v jiných panovala tma. Emma si uvědomila, že není jediná, kdo teď nespí. Ta představa jí byla zvláštním způsobem útěchou.

Vzpomněla si na večery, kdy v té samé kuchyni sedávala s matkou. Tehdy bylo ticho jiné, klidnější. Povídaly si o drobnostech, o věcech, které se zdály nepodstatné, ale dnes by za ně dala cokoli. Kuchyň tehdy voněla teplým čajem a čerstvým pečivem, ne chladnou nocí a nejistotou.

Emma konečně přestala míchat a položila lžičku na stůl. Zvuk, který vydala, se rozlehl místností víc, než čekala. Povzdechla si a zhluboka se nadechla. Nemohla změnit to, co se stalo, ale mohla se rozhodnout, co udělá dál. Ta myšlenka byla křehká, ale důležitá.

Dopila zbytek čaje, i když byl nepříjemně studený, a vstala. Župan si pevněji přitáhla k tělu. Než zhasla světlo, ještě jednou se rozhlédla po kuchyni. Byla malá, obyčejná, ale v tu chvíli představovala jediné místo, kde se cítila alespoň trochu v bezpečí.

Když se vracela do ložnice, noc byla stále dlouhá. Přesto měla pocit, že se v ní něco nepatrně změnilo. Možná to nebyl klid, ale spíš tiché smíření s tím, že některé odpovědi nepřijdou hned. Emma si lehla, zavřela oči a poprvé té noci si dovolila alespoň na chvíli přestat přemýšlet.