Už od rána to v jejím domě vypadalo jako na letišti v době největší špičky. Dveře se nezastavily, stále někdo přicházel, odcházel, nesl dárky, pekáče, krabice s dorty, láhve vína, květiny. Pes sousedů, který jinak štěkal jen na pošťáka, tentokrát štěkal prakticky na všechno a na všechny. A tchyně, i přes svůj věk stále plná energie, pobíhala od stolu ke dveřím a zase zpátky, jako by měla k dispozici několik klonů sama sebe.

Zpočátku jsem se snažil pomáhat – věšel kabáty na věšák, ukazoval hostům, kam si mohou sednout, a střídavě jsem držel talíře, skleničky i mobil tchyně, který neustále vibroval. Ale když se v domě sešlo tolik lidí, že už nebylo poznat, kdo patří ke komu a kdo se jen nenápadně vetřel kvůli občerstvení, pochopil jsem, že moje snaha udržet pořádek je marná. Tak jsem se přesunul do rohu obývacího pokoje a stal se tichým pozorovatelem chaosu.

Bylo to vlastně docela zábavné. Vedle mě se nejprve hádali dva strýcové o tom, jestli je lepší pěstovat rajčata na balkoně, nebo ve skleníku. Pak přišla sestřenice, která tvrdila, že slyšela o zázračné dietě, po které člověk zhubne dvacet kilo za týden, a všichni kolem se hned zhrozili, ale zároveň na ni vrhli pohled typu: „A máš recept?“

V kuchyni se mezitím odehrávala vlastní bitva. Dvě tety se dohadovaly o tom, jestli se bramborový salát dělá s hráškem nebo bez, zatímco tchyně, která ho připravila sama a po svém, se jen tiše usmívala, protože věděla, že její verze je stejně nejlepší. U trouby se střídali příchozí jako u posvátné relikvie – kontrolovali bábovku, která už dávno byla hotová, jen ji prostě nikdo nechtěl vyndat, aby se to nezvrtlo ve všeobecnou kritiku typu „je suchá“ nebo „tohle není podle babiččina receptu“.

Když konečně přišel čas přípitku, nastal asi nejvtipnější okamžik večera. Každý chtěl říct něco slavnostního – jenže rodina má tu zvláštní vlastnost, že i ty nejupřímnější projevy často sklouznou do komedie.

Švagr začal větu: „Milá maminko, přeji ti…“ – a v tu chvíli mu zazvonil telefon. Všichni se smáli. Švagrová se pokoušela držet projev zpaměti, ale zapomněla ho hned po první větě. A tchynin bratr, který si chtěl ze své sestry trochu vystřelit, začal projev slovy: „No, četl jsem si horoskop…“

Nakonec to ale bylo krásné. Tchyně stála uprostřed místnosti, oči plné emocí, a poděkovala všem, že přijeli. Bylo vidět, že je dojatá, i když se to snažila skrývat za svůj typický humor: „A jestli mi někdo ještě jednou řekne, že na šedesát vypadám dobře, dostane další porci dortu. A to myslím jako trest.“

Když se začalo stmívat, atmosféra byla klidnější. Na zahradě svítily lampionky, děti běhaly mezi stoly, dospělí popíjeli kávu a povídali si o starých časech. Pes, který ráno prskal na celé okolí, teď spokojeně ležel pod stolem a nechal se hladit od všech, kdo měli volnou ruku.

A já, přestože jsem začínal být unavený, jsem si uvědomil, jak moc mám tuhle rodinu rád – se všemi jejich hloupostmi, spory, zvláštními zvyky i obrovským srdcem, které se pokaždé objeví právě v těchto chvílích.

Oslava skončila až dlouho po půlnoci. Tchyně seděla v křesle, úsměv od ucha k uchu, a pronesla poslední větu, která shrnula celý večer:

„Tak… a za rok si dáme repete. Jen neříkejte mému manželovi. Ten by utekl z domu ještě dnes.“