Bylo teprve půl šesté a většina lidí ještě spala, když se třesknutí ozvalo znovu – tentokrát kratší, ale stejně pronikavé. Okenní tabulky na starších domech se rozechvěly a v tichých uličkách se rozštěkl jeden pes za druhým. Lidé se vyhrabávali z postelí, otevírali okna a zmateně se rozhlíželi, odkud se ty rány ozývají. Nebylo vidět žádný kouř ani prach, nevyla žádná siréna, ale všichni cítili, že něco není v pořádku.

Na okraji města, tam kde začíná starý lom, se zatím pomalu rozplývala mlha. A právě z ní se ozývaly ty podivné zvuky. Nikdo sem běžně nechodil, protože těžba byla už roky zastavená a celé místo působilo opuštěně – jen zarostlé stezky, polorozpadlé ploty a dávno vyhaslé stroje pod tenkou vrstvou rzi. Přesto se mezi lidmi říkalo, že se tu čas od času objevují tuláci nebo skupinky mladých, které láká dobrodružství.

Když se do lomu konečně vydala první hlídka městské policie, byla mlha stále hustá. Dvojice strážníků postupovala opatrně, ruce připravené u pásu, nohy klouzaly po navlhlých kamenech. Jenže sotva se přiblížili k hlavní jámě, oba zůstali stát jako přikovaní. Mlha se začala trhat a odhalila obrovskou trhlinu v zemi – tak širokou a hlubokou, že ani zkušený geolog by ji nedokázal vysvětlit bez delšího průzkumu. Kus země se musel propadnout v noci, nejspíš během několika sekund.

Jenže to nebylo to nejpodivnější.

Na samém okraji trhliny stála stará, zrezivělá konstrukce bývalého výtahu do dolu. Ještě včera se nakláněla jen mírně, ale teď visela na jediné pokřivené traverze, jako tenká jehla zapíchnutá do prázdna. Pod ní se ozývalo to dunění – pravidelné, pomalé, jako by pod zemí něco velkého dýchalo nebo se hýbalo. A s každým nárazem se konstrukce ještě o kousek hlouběji propadala.

Strážníci se na sebe podívali. Něco takového nezažili. Jeden se rychle stáhl a vysílal hlášení: „Propad terénu. Obrovský. A zvuky… zvuky jsou pořád slyšet.“ Jeho hlas se třásl, a to nebylo pro něj typické.

Do deseti minut se okolí lomu hemžilo odborníky, hasiči a zvědavými obyvateli. Město se probudilo naplno – lidé stáli v pyžamech na ulicích, děti vystrkovaly hlavy z oken, každý chtěl vědět, co se stalo. Někteří tvrdili, že ráno cítili slabé chvění země. Jiní v panice mluvili o zemětřesení, přestože to v této oblasti nebylo obvyklé.

Hlavní geoložka, doktorka Lada Rýdlová, dorazila jako poslední. Přistoupila ke kraji, opatrně se naklonila dovnitř a změřila pohyb trhliny. Výraz její tváře byl vážný. „Tohle není obyčejný sesuv,“ oznámila po krátkém zkoumání. „Podlaha jeskyně se propadla do další dutiny. Něco dole pracuje nebo se hroutí dál. Musíme evakuovat okolí.“

Ale než stačila dokončit větu, ozval se nový zvuk. Ne jako předchozí dunění – tenhle byl hlubší, rezonující, tak silný, že lidem projel tělem jako vlna. Ptáci, kteří dosud seděli na stromech nad lomem, se náhle zvedli a s hlasitým křikem odletěli. Země se pod nohama lehce zachvěla.

A pak ticho. Absolutní, neproniknutelné.

Lidé zatajili dech. Doktorka Rýdlová udělala krok zpět a přitiskla si ruku na ústa. Z hlubin trhliny se pomalu začal zvedat chladný vzduch, jako by někdo otevřel dveře do lednice ukryté kilometr pod povrchem.

„Tohle… nedává smysl,“ šeptla.

A z ticha se ozval zvuk, který nikdo nečekal – tiché, velmi vzdálené, ale zřetelné zaklapání kovu o kov. Jako kdyby se tam dole pohyboval mechanismus, dávno zapomenutý, ale stále funkční.

To ráno se celé město zastavilo. A každý, kdo stál u lomu, věděl, že dnešní den je teprve začátek. Něco se probudilo. Nebo spíš – něco se konečně ozvalo.