Každé ráno, sotva otevřela oči, volala „Kůň! Kůň!“ a ukazovala prstíkem směrem k oknu, jako by čekala, že tam hnědý valach jménem Orion stojí přímo pod parapetem. Orion byl klidný, majestátní tvor se sotva slyšitelným frkáním a pohledem, který dokázal člověka uklidnit stejně jako dlouhý hluboký nádech. Byl zvyklý na lidi, ale s mojí dcerou si vytvořil zvláštní pouto – možná proto, že k němu přistupovala s dětskou nevinností, beze strachu, bez předsudků, jen s čistou radostí.

Každý den jsme se vydávaly na krátkou procházku kolem sousedova pozemku. Orion nás obvykle zaregistroval dřív, než jsme se přiblížily. Zvedl hlavu, naklonil ji lehce do strany a pak pomalu přešel k plotu. Dcera běžela jeho směrem drobnými, roztomilými kroky, a pokaždé, když uviděla, jak se k nám kůň blíží, nadšeně zatleskala. „On jde! On jde!“ křičela tak hlasitě, že to muselo slyšet půl vesnice.

Soused, starý pán s laskavýma očima a věčnou čepicí na hlavě, vždycky vyšel z domu, když nás zahlédl. Opíral se o dřevěný plot a s úsměvem přihlížel, jak dcera natahuje ručku k Orionovu čenichu. „To je tvoje kamarádka, viď,“ říkal koni, a Orion jako by tomu rozuměl – jemně jí foukal do dlaně teplý vzduch, až se smála tím svým nezaměnitelným dětským chichotem.

Někdy jsme přinesly pár jablek nebo kousky mrkve. Dcera je podávala tak, jak jsem ji naučila – s dlaní úplně rovnou, aby se kůň nelekal a aby jí náhodou nekousl prsty. Orion si bral pamlsky s takovou opatrností, až to byl téměř rituál. Po každém soustu se naklonil blíž, jako by očekával další, a dcera ho hladila po jeho širokém, sametovém nose.

Jednoho dne ale přišel soused s poněkud vážnou tváří. Řekl nám, že Orion bude muset na čas odjet – měl začít léčbu kvůli nemocným kloubům a rozhodli se ho převézt do specializovaného střediska. Dcera stála vedle mě, držela mě za nohavici a nechápavě se dívala na tichý rozhovor dospělých. Když viděla, že Orion stojí u přívěsu, zaklela se v jejích očích panika. Rozběhla se k plotu a natáhla ruce.

„Kůň nechoď pryč!“ vykřikla a ve mně se sevřelo srdce.

Orion, jako by vycítil její zmatek, udělal to, co dřív nikdy neudělal – sklonil hlavu níž než obvykle, téměř až k úrovni jejího obličeje. Dcera ho obejmula, jak nejlépe uměla, celou svou drobnou silou, a on se ani nepohnul. Jen tiše vydechl, teplý vzduch jí zafoukal do vlasů. Byla to krátká, ale neuvěřitelně něžná chvíle.

Když přívěs odjel, dcera seděla dlouho u plotu a popotahovala. Vysvětlovala jsem jí, že Orion se vrátí, že se jen léčí, že mu bude brzy líp. Ale dvouleté dítě chápe svět jinak – okamžiky jsou pro ni věčností a nepřítomnost má příchuť ztráty.

Uplynuly týdny. Dcera na koně vzpomínala každý den, nosila jeho malou dřevěnou figurku všude s sebou, i do postýlky. A pak, jednoho slunečného odpoledne, když jsme šly kolem sousedova domu, uslyšely jsme známé zaržání. Dcera se zastavila jako přikovaná, oči se jí rozzářily a rozběhla se vpřed. Orion byl zpět – hubenější, trochu pomalejší, ale pořád ten její.

Valach se přiblížil k plotu a tentokrát to byla dcera, kdo k němu vzhlédl a dlouze se usmál. Přiložila dlaň na jeho nos, jako by si ověřovala, že je to opravdu on, a pak ho pohladila.

„Můj kůň,“ řekla tiše, ale s naprostou jistotou.

A Orion poprvé jemně kývl hlavou, jako by jí dával za pravdu.