Zpočátku to vypadalo jako obyčejná série drobných incidentů – ztracené věci, záhadně nefunkční osvětlení na chodbách, noční šepoty, které prý slyšely dozorkyně při obchůzkách. Ve věznici se občas děly všelijaké zvláštnosti, ale tohle se postupně stávalo příliš častým a příliš systematickým, aby to mohli všichni přisoudit náhodě.

Blok Z byl zcela oddělený od zbytku věznice. Jeho chodby byly úzké, cely osazené dvojitými dveřmi a okna měla bezpečnostní skla, která by podle dokumentace nemohla rozbít ani tupá střelná zbraň. Byly zde umístěny ženy, které měly na svědomí nejhorší trestné činy – chladnokrevné vraždy, napadení, organizovaný zločin. Přestože se mezi sebou příliš nestýkaly, začalo být zřejmé, že všechny vězeňkyně z bloku Z sdílely stejný pocit: že se něco děje za jejich zády.

První vážný incident se stal 19. ledna, kdy byla dozorkyně Eva Zachovalová přivolána k cele číslo 12. Vězeňkyně volala, že „někdo stál u postele“. Když Eva otevřela kontrolní okénko, cele byla prázdná, kromě dvou obyvatelek – obě vystrašené, třesoucí se. „Někdo vešel, my jsme ho slyšely,“ opakovaly. Přitom nebylo možné, aby se kdokoli dostal dovnitř bez otisku karty a hlasově potvrzeného zadání kódu. Přesto měly ženy pravdu v jedné věci: kamera v chodbě před jejich celou zaznamenala krátký výpadek signálu, přesně ve chvíli, kdy slyšely kroky.

O týden později se v noci spustil poplach. Cely 7, 8 a 9 byly odemčené. Dozorčí služba přispěchala připravena na možné vzbouření, jenže uvnitř byl klid. Ženy seděly na postelích, některé v šoku, jiné v slzách. Jedna z nich tvrdila, že se dveře otevřely samy, jiné slyšely podivné zaklapání, jako kdyby někdo nešikovně zkoušel otvírat zámky zevnitř. Podle systému by to bylo nemožné – ale záznam technika ukázal, že došlo k náhlému resetu bezpečnostní sítě jen v jednom konkrétním sektoru – právě v bloku Z.

Velitelka věznice, kapitánka Lada Kunertová, byla tvrdá žena, která si nezakládala na pověrách ani fantazii. Když se však začaly množit zprávy o nočních stínech, hlasitých nárazech a zvláštních odrazech ve skle cely č. 4, rozhodla se na místo pozvat externí bezpečnostní tým. Než však mohli zahájit vyšetřování, přišla událost, která všechno obrátila naruby.

V polovině února se při ranní kontrole ukázalo, že ze skladu důkazního materiálu zmizely tři předměty – staré nůžky, zápisník a přívěsek ve tvaru měsíce. Nebyly nijak zvlášť hodnotné, ale jejich zmizení z uzamčené místnosti s jediným přístupovým bodem bylo znepokojivé. Kamery opět zaznamenaly výpadek – a to přesně na 37 vteřin. Nebylo vidět nic, jen tmu a zelený blikající rámeček záznamu. Když se obraz vrátil, věci byly pryč.

Den poté dozorci našli na chodbě bloku Z vyrytý nápis, který nebyl předchozí noc vidět:
„Někdo tu je s námi.“

Nebyl to styl písma žádné z vězenkyň a podle hloubky a čistoty nárysu ho někdo musel vytvořit přes kovovou mříž během pár sekund. To bylo fyzicky nemožné.

Vězeňkyně začaly odmítat nocovat o samotě. Tvrdily, že v chodbách slyší zhoupnutí těžkých bot, přestože žádný dozorce tou dobou neprocházel. Jedna z nich přísahala, že viděla siluetu vysoké postavy u konce chodby, ale když na ni zakřičela, postava se rozplynula.

Kapitánka Kunertová si nakonec uvědomila, že tady nejde o obyčejnou technickou závadu ani o psychologickou paniku. Zvlášť když byl jedné noci na jejím stole nalezen přívěsek, který zmizel ze skladu – položený přesně uprostřed její kanceláře. Kancelář byla uzamčená, alarm zapnutý. Nikdo se tam nemohl dostat.

A tak zavedla nouzová opatření: každou hodinu dvojitá kontrola, zesílené hlídky, vypnutí všech přístupových karet mimo směnu. Ale události pokračovaly.

Až na konci dubna přišel zlom.

Dozorci si všimli, že incidenty se vždy děly v noci, vždy během konkrétní směny a v sektoru, kde léta dříve zemřela jedna bývalá vězenkyně – žena, o níž se neoficiálně říkalo, že byla extrémně nebezpečná a posedlá myšlenkou, že se vrátí „pro ty, kdo jí ublížili“. Oficiálně se uváděla sebevražda, ale mnozí tehdy pochybovali.

Když se na to Kunertová podívala blíž, všimla si něčeho zvláštního – téměř všechny vězeňkyně z bloku Z měly v minulosti nějakou spojitost s touto ženou: soudní proces, vyšetřování, dokonce sdílené přátelství. Jako by se tu vracela stará minulost, která odmítala zůstat pohřbená.

A pak incidenty náhle ustaly. Poslední výpadek kamer, poslední kroky, poslední nápis. Nic víc.

Blok Z se uklidnil, ale nikdo nezapomněl. Dodnes dozorkyně říkají, že některé noci je chodba mezi celami tišší, než by měla být – až příliš tišší. Jako by si ještě pamatovala, že tady kdysi někdo hledal spravedlnost po svém.

A pro jistotu nechávají světla na těchto chodbách svítit celou noc. Někdo říká, že je to kvůli bezpečnosti.

Ale kdo zná celý příběh, ví, že je to hlavně proto, aby zůstalo vidět, pokud se tam někdo znovu objeví.