Bylo to tak absurdní, že jsem se nejprve jen tiše uchechtl. Celé roky jsem si myslel, že když už nic jiného, alespoň na rodinné události budu mít nějaké výsadní místo – přece je to moje vlastní sestra, a ne náhodná známá ze školy. Ale když jsem dorazil a zjistil, že všichni bratranci a sestřenice sedí vepředu u hlavního stolu, zatímco já se ocitám skoro mezi hrnci a fritézou, uvědomil jsem si, že moje optimistické představy se opět střetly s realitou.

Kolem mě se shromažďovali lidé, které jsem nikdy předtím neviděl – vzdálení známí ženicha, tichý postarší pár, který spolu skoro nepromluvil, a jeden chlapík, který už od začátku nevypadal střízlivě. Všichni jsme sdíleli ten zvláštní osud lidí, kteří byli posláni „někam, kde nepřekáží“. Dokonce i ubrus byl na našem stole trochu jiný – lehce zažloutlý, jako by byl vytažený z nouzové zásoby.

S každým další proběhnutím číšníka jsem se trochu přikrčil. Opěradlo židle do mě naráželo v pravidelných intervalech, jako kdyby mě někdo zezadu jemně mlátil do zad. Z kuchyně se ozývalo hlasité syčení oleje a údery naběraček o hrnce. Občas někdo zakřičel: „Pozor, horké!“ a já si nebyl jistý, jestli ta výhrůžka není mířena přímo na mě.

Zatímco ostatní hosté tleskali novomanželům během jejich prvního tance, já jsem slyšel především burácení digestoře. Když se rozlévalo víno, ke mně dorazil číšník až jako poslední a ještě se tvářil, že bych měl být vděčný, že na mě vůbec nezapomněl. Ironicky jsem pozvedl skleničku směrem k novomanželům – malý, sotva viditelný přípitek z gastronomického zákulisí.

Když se podával dort, porce ke mně dorazila v okamžiku, kdy už ostatní hosté dávno dojídali. Měla poškozený okraj, jako by s ní někdo o něco zavadil, ale já ji přesto snědl. A jak jsem tak seděl v tom podivném rohu, začalo mi to vlastně připadat docela vtipné. Vždycky jsem přitahoval zvláštní situace, ale tahle byla možná vítězem.

V jednu chvíli se ke mně přitočila sestra. Přiběhla sem de facto náhodou, když si chtěla upravit šaty a potřebovala projít kolem kuchyně. „Jé, tady jsi!“ vyhrkla, jako by mě objevila v jiném časoprostoru. „Doufám, že se bavíš!“

Podíval jsem se na ni, usmál se a s naprostou vážností řekl: „Napadlo mě, že kdyby se něco stalo, jsem tady nejblíž lékařské pomoci. Takže vlastně já jsem ten nejdůležitější host.“

Sestra se rozesmála, objala mě a spěšně zmizela zpátky do sálu.

A tak jsem tam seděl dál, v oblaku vůně smažených řízků, mezi poskakujícími číšníky, s výhledem na svět skrz pootevřené dveře kuchyně – a uvědomil si, že i když jsem od všech nejdál, ten večer si budu pamatovat rozhodně víc než oni se všemi svými hezky naaranžovanými stoly a dokonalými výhledy.