Rex kráčel po jeho levém boku, uši měl lehce zvednuté a každý krok pečlivě sledoval. Přestože byl pes vycvičený a klidný, dnešní ráno v něm probouzelo zvláštní pozornost, jakousi tichou ostražitost. Možná to bylo tím neobvyklým tichem, které se vznášelo nad městským parkem – obvykle rušné místo jako by zadržovalo dech.

Muž jemně nahmatal vodítko, usmál se a prsty přejel po Rexově hlavě. Ten lehce zavrtěl ocasem. „No tak, hochu,“ řekl muž měkce. „Půjdeme se projít kolem jezírka, co říkáš?“ Rex zvedl hlavu a tiše souhlasil krátkým štěknutím, jako by chtěl naznačit, že už se nemůže dočkat.

Cesta k jezírku vedla po úzké štěrkové pěšině. Kolem nich se rozprostírala vůně čerstvě posečené trávy a květin, které brzy zakryjí podzimní chlad. Muž si kroky pečlivě odměřoval, ale s Rexem po boku měl pocit, že svět je stále bezpečným místem, i když ho sám nemůže vidět.

Najednou však pes zpomalil. Zvedl hlavu, nastražil uši a zaťal svaly, jako by zachytil něco neviditelného. Muž to okamžitě poznal podle napětí na vodítku. „Co je, chlapče?“ zeptal se tiše.

Rex udělal krok vpřed, pak další – opatrné, přesné – a zastavil se. O několik metrů dál se ozval tlumený, sotva slyšitelný zvuk. Jako by něco zahučelo, zaklopýtalo nebo se prudce pohnulo v křovinách. Muž naklonil hlavu a napnul sluch, ale slyšel jen praskání listí a šelest větru.

Pes se rozhodl. Jemně, ale pevně zatáhl za vodítko, což byl signál, který muž znal velmi dobře: někdo tam je.

Když se přiblížili, muž zaslechl slabé zasténání. V tu chvíli se mu žaludek stáhl. „Rexi… pomalu,“ zašeptal. Pes se poslušně zastavil a jen se díval směrem ke křoví.

„Haló?“ zavolal muž. „Je tu někdo?“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozval dětský hlas, třesoucí se a plný strachu: „Prosím… já… nemůžu vstát.“

Rex okamžitě položil tělo k zemi, aby nepůsobil hrozivě, ale stále sledoval neznámého člověka. Muž udělal několik opatrných kroků. Teď slyšel jasně, že dítě dýchá rychle a přerývaně.

„Neboj se,“ řekl muž klidně. „Jmenuji se Bohumil a tohle je Rex. Pomůžeme ti. Co se stalo?“

Dítě vzlyklo. „Spadl jsem z kola… nemůžu hýbat nohou.“

Bohumil poklekl, levou rukou nahmatal kmen keře a pomalu se přiblížil k dítěti. Rex se přisunul k jeho boku a udržoval tichou ostrahu. Chlapec seděl na zemi, pravou nohu měl nepřirozeně vytočenou. Nebylo potřeba vidět – teplota jeho kůže, nepravidelné dýchání a přerývané vzlyky mluvily jasně.

„Nic se neboj,“ řekl Bohumil. „Rex zůstane u tebe a já zavolám pomoc.“

Pes lehce položil hlavu na chlapcovo koleno, jako by chtěl dodat odvahu. Chlapec mu položil ruku na krk a poprvé od svého pádu přestal plakat.

Když Bohumil telefonoval na záchranku, vysvětloval situaci jasně a s nečekaným klidem. Bylo to, jako by i on sám čerpal sílu z věrného psa, který tu s ním stál. Zatímco čekali na příjezd sanitky, muž začal klidným hlasem vyprávět příběh o tom, jak se s Rexem poprvé setkali – jak byl ještě štěnětem, hyperaktivním a zvědavým, a jak se z něj stal disciplinovaný a laskavý průvodce.

Chlapec poslouchal a postupně se uklidňoval. Když přijela sanitka a záchranáři ho opatrně naložili, otočil se a zamával. „Děkuju,“ špitl směrem k Bohumilovi i Rexovi.

Muž se usmál. „Hlavně se brzy uzdrav,“ odpověděl.

Když sanitka odjela, Bohumil se narovnal a prsty opatrně nahmatal Rexovu hlavu. „Tak co, kamaráde,“ řekl něžně. „Zvládli jsme to dobře, viď?“

Rex přátelsky štěkl, jako by chtěl říct: vždycky spolu.

A pak se, klidným krokem, vydali zpět po pěšině, kde se sluneční paprsky třpytily mezi stromy a svět se na okamžik zdál být zase o něco lepším místem.