Slavnostní hudba zněla ještě ve vzduchu a čerstvě oddaný pár kráčel uličkou mezi hosty, kteří jim házeli okvětní lístky a přáli štěstí. Nevěsta zářila, i když nervozita jemně vibrovala v jejím úsměvu. Věděla, že ženichova matka je dominantní, že ráda přitahuje pozornost a že syna drží pevněji, než by bylo zdravé. Ale doufala, že dnešní den bude výjimkou — že alespoň dnes budou oni dva středem pozornosti.

Mýlila se.

Když dorazili k místu, kde měl ženich tradičně vzít svou novomanželku do náruče a přenést ji přes symbolický prah — krásně naaranžovaný oblouk z proutí — ženich se zastavil. Nevěsta natáhla ruku k němu, připravená, mírně rozechvělá. Všichni hosté se usadili a čekali na okamžik, který měl být romantickým vrcholem obřadu.

Jenže ženich se náhle otočil.

Jeho matka stála o pár kroků dál, rty semknuté do vítězného úsměvu, jako by už předem věděla, co se stane. Ženich k ní přistoupil, pokrčil kolena a — k naprostému šoku všech — ji pevně objal a zvedl do náruče.

Sál ztichl. Někdo se tiše zasmál, někdo zalapal po dechu. Nevěsta stála zkamenělá, oči vyhasínaly, úsměv mizel jako pára nad hrncem. Matka se smála nahlas, mávala přihlížejícím a objímala syna kolem krku, jako by to celé byl její triumf.

Ženich, zcela okouzlený jejím nadšením, si ani nevšiml, jak jeho novomanželka pomalu spouští ruku, kterou k němu před chvílí vztahovala.

Nastalo trapné ticho. Nikdo nevěděl, co říct, co udělat — až do momentu, kdy se nevěsta pomalu nadechla, narovnala se a její výraz se nečekaně proměnil. Už to nebyla ta dívka, která doufala ve šťastný den. Stála tam žena rozhodnutá chránit svou důstojnost.

Bez jediného slova uchopila svou dlouhou bílou sukni, otočila se k hostům a odkráčela k mikrofonu u kapely. Hudebníci se zmateně podívali jeden na druhého, ale ustoupili. Nevěsta si stoupla doprostřed pódia, vyhledala ženicha pohledem — ten konečně ztuhl — a poté hlasem jasným a pevně znějícím řekla:

„Dámy a pánové, děkuji, že jste dnes přišli. A omlouvám se, že jste svědky něčeho, co žádná nevěsta nechce zažít. Jestliže si někdo na své svatbě vybere svou matku místo své manželky, pak já mu přeji mnoho štěstí — ale beze mě.“

Hosté oněměli. Někteří se chytali za ústa, jiní potlačovali šok, pár starších žen si otíralo oči.

A pak nevěsta udělala něco, co nikdo nečekal.

S klidem, až neuvěřitelným, si sundala snubní prsten, položila ho na mikrofonní stojan a rezolutně vykročila pryč. Neutekla — šla pomalu, hrdě, jako někdo, kdo právě odmítl být součástí hry, která by ji celý život ponižovala.

Ženich konečně postavil matku na zem. Oslava se sesypala jako domeček z karet. Hosté se rozprchli, šeptali si, někteří šli za nevěstou, jiní jen nevěřícně kroutili hlavami.

Jen ženich stál uprostřed prázdné uličky, bezradný, s náručí, která byla ještě před chvílí plná jeho matky — a teď prázdná, stejně jako jeho budoucnost.

A matka? Ta poprvé za celý den ztratila úsměv.

To, co udělala nevěsta, opravdu šokovalo všechny — ale žádný z přítomných na ni už nikdy nepohlédl s ničím menším než s respektem.