Chladné podzimní ráno se táhlo nad opuštěnou lesní cestou jako těžká přikrývka. Každý nádech pálil, jako by vzduch byl naplněn drobnými ledovými šupinkami. Stromy stály mlčky, jejich kmeny temné a zkroucené, a v korunách se zachvíval vítr, který nesl něco zlověstného. Jakmile pneumatiky auta zaskřípaly na štěrku, les ztichl ještě víc — jako by naslouchal.

Dveře vozu se prudce rozletěly a ven dopadl starý muž. Jeho kolena se podlomila v okamžiku, kdy se dotkl země. Nikdo mu nepomohl. Ti, kdo ho vyvedli, zůstali stát opodál, jejich siluety skryté v mlze, a pohledy chladné, odosobněné, téměř lhostejné. Muž lapal po dechu, prsty zaťaté do látky kabátu, jako by si chtěl udržet teplo, které mu už dávno unikalo z těla.

„Postavte se,“ poručil jeden z mužů drsným hlasem, ale stařec ho sotva vnímal. Jeho myšlenky byly jinde — možná v dávných dnech, kdy touto cestou chodil sám, mladý a silný, bez obav a bez bolesti. Teď ale cítil jen tíhu let a strach z toho, proč ho sem přivezli.

Když se z mlhy ozvalo zaskřípání větve, starý muž sebou trhl. Les kolem něj jako by se začal probouzet — nebo spíše přibližovat. Siluety stromů zhoustly, kořeny pod nohama se zdály živější než dřív. A pak, velmi tiše, se z hloubi lesa ozval krok. Jeden. Další. Zastavil se.

Muži, kteří ho sem přivezli, znejistěli. Ohlédli se přes rameno, jako by čekali, že se před nimi objeví někdo, koho se i oni bojí vyslovit nahlas.

„To… to není možné,“ zašeptal jeden z nich, zatímco mlha začala houstnout do neprůhledné stěny.

Starý muž vzhlédl. Jeho oči, přestože unavené a zakalené, náhle získaly záblesk poznání. Jako by pochopil něco, co ostatním unikalo. Přestal se chvět, narovnal se a zhluboka se nadechl studeného vzduchu.

Z mlhy se pomalu vynořila postava — nejasná, nerozeznatelná, ale bezpochyby lidská. Kráčela klidně, jako by se jí mlha sama otevírala pod nohama. Muži ustoupili a ruce jim sklouzly k pasu, jako by hledali zbraně, které jim v tu chvíli nebyly nic platné.

Postava se zastavila jen kousek od starce. Ten ji poznal okamžitě, i když tomu jeho rozum odmítal uvěřit. Tvář, o níž si myslel, že ji už nikdy neuvidí. Kroky, které poznával podle rytmu, podle ticha mezi jednotlivými dopady na zem.

„Ty…?“ vydechl.

Mlha kolem nich se začala rozestupovat. Muži u auta zůstali jako přimražení, paralyzovaní hrůzou i zmatením. A starcovy oči se naplnily slzami — tentokrát ne bolestí, ale úlevou smíšenou s nepochopitelným úžasem.

Les, který byl před chvílí pustý a nepřátelský, nyní zněl jinak. Jako by se v jeho stínech zrodila naděje. Nebo návrat něčeho, co mělo být dávno ztraceno.

A tak tam stáli — starý muž, jeho minulost v lidské podobě a tři vyděšení muži, kteří najednou pochopili, že to, čeho se obávali, nebylo nic proti tomu, co je teprve čeká.

V lese se totiž neodehrávalo nic obyčejného. A to, že auto zastavilo právě tady, právě teď, nebyla náhoda. Les si starého muže vyžádal zpět. A on věděl, že jeho cesta teprve začíná.