Slunce pomalu klesalo k obzoru, jeho paprsky se prodlužovaly a zlatavě-oranžové odstíny pohlcovaly širou savanu. Každý stín se prodlužoval a teplý vzduch, který byl ještě před chvílí naplněn prachem a vůní suché trávy, teď začínal chladnout. Ve vzduchu byla cítit nezaměnitelná vůně půdy, která po dlouhých hodinách slunce byla příjemně vlhká.

Na horizontu, kde se nebe setkávalo se zemí, se objevovaly jemné vlny červeno-růžových a purpurových barev, jak sluneční kotouč pomalu klesal a zanechával za sebou zlatý nádech. V dálce se rýsovaly siluety akácií, jejichž rozcuchané větve se stáčely k zemi, jako by se snažily uchopit poslední záchvěv tepla před příchodem noci.

Pohled na tuto zemi plnou divoké přírody byl fascinující. Na savaně, pokryté rozsáhlými plochami suché trávy a křoví, se začínal projevovat život, který neúprosně čelil podmínkám zdejšího klimatu. Skupiny gazel se pomalu přesouvaly mezi stromy, hledající poslední zelené výhonky, které ještě nebyly spáleny sluncem. Kde jinde než tady, v srdci Afriky, mohl být tak zřejmý kontrast mezi životem a smrtí, mezi neúprosným sluncem a klidným příchodem noci?

V dálce se objevila silueta lva. Tento majestátní predátor, vládce savany, stál na kopci a sledoval okolí. Jeho pohled byl klidný, ale zároveň naprosto soustředěný, jako by v každém pohybu vnímal potenciální oběť. Na rozdíl od rychlých a hbitých gazel, které skákaly a běhaly v trsech trávy, lev stál pevně, ztělesněný v siluetu srovnatelnou s okolními kopci. Nebylo třeba spěchat. On sám věděl, že teď, za soumraku, má šanci.

Když slunce konečně zmizelo za horizontem, krajina se proměnila. Savanou začaly putovat první stíny a noční život začal pomalu ožívat. Vzduch byl chladnější, ale stále se nesl na vlnách horkého odpoledního vzduchu, který se pomalu měnil v noc. Všechno kolem ztichlo, jakoby příroda věděla, že dnešní den skončil a příroda si zaslouží svůj odpočinek.

Ale slunce se vrátí. Jakýkoliv konec je vždy jen novým začátkem.