Naposledy jsem hodil klacek.
A věděl jsem to už v okamžiku, kdy se vznesl do vzduchu, opsal pomalý oblouk a dopadl do trávy na kraji lesa. Bylo to gesto tak obyčejné, tak známé… a přesto bolelo víc než cokoliv, co jsem za poslední roky prožil.

Za mnou se ozvalo uštěkané zavýsknutí. Luna se rozběhla s tou svojí pověstnou energií – energii, kterou by jí mohl závidět kdejaký mladý pes. Jenže Luna už mladá nebyla. V jejích očích se skrývala moudrost jedenácti let a v jejím pohybu únava, kterou se snažila skrývat jen proto, aby mi udělala radost.

Moje stará dobrá Luna.

Byla u mě, když jsem přišel o práci.
Byla u mě, když mě opustila žena.
Byla u mě, když neodešel nikdo jiný.

A teď jsem byl já u ní – v okamžiku, kdy náš společný čas nezadržitelně mizel mezi prsty.

Když se Luna vrátila s klackem v tlamě, položila ho přede mě tak opatrně, jako by chtěla říct:
„Ještě jednou. Prosím.“

Viděl jsem ale, jak se jí třesou tlapky.
Viděl jsem ten krátký okamžik, kdy si musela sednout, protože zadní nohy už neunesly její tělo.
Viděl jsem pohled, v němž nebyla prosba, ale snaha nezklamat.

A tak jsem si klekl k ní.
Položil jsem ruku na její hlavu, kterou tolikrát opírala o moje koleno ve chvílích, kdy jsem se cítil ztracený.

„Tohle byl poslední, Luna,“ zašeptal jsem.
„Už nemusíš.“

Odpověděla mi dlouhým, tichým výdechem. Přitiskla se ke mně a její ocas jen lehce šťouchl do trávy, jako by chápala. Možná chápala víc, než chápeme my lidé.

Cesta domů byla tichá. Luna šla pomalu, občas zakolísala, ale pořád se snažila udržet krok. Když jsme dorazili ke dveřím, zastavila se – stejně jako vždycky. Čekala, až je otevřu. Čekala, až jí dám přednost. Čekala na gesto, které tvořilo celý náš život.

Tentokrát jsem si však všiml něčeho, co jsem ignoroval už příliš dlouho:
její oči byly unavené. Ne tak unavené, jako když pes spí po dlouhé túře. Unavené životem, který jí pomalu docházel.

V noci jsem nemohl spát. Luna ležela u mé postele, jako vždy, ale její dech byl přerušovaný, mělký. Každé nadechnutí znělo jako rozhodnutí, jestli přijde další. A já ležel s otevřenýma očima a čekal, jestli se její hrudník znovu zvedne.

Ráno jsem věděl, že je čas.

Veterinářka byla jemná, ochotná a tichá. Všechno vysvětlila, všechno zopakovala, ale já si nepamatoval ani slovo. Jen jsem seděl na studené podlaze ordinace a hladil Lunu po hřbetě.

Cítil jsem, jak se její dech zpomaluje.
Cítil jsem, jak se její tělo uvolňuje.
Cítil jsem, jak se její duše vzdaluje – pomalu, klidně, jako by odcházela tam, kde už nebude bolet ani jediná kost.

A pak…
jen ticho.

V ten okamžik jsem pochopil, že nejtěžší na lásce není to, že milujeme.
Ale to, že musíme umět nechat odejít.

O týden později jsem šel sám na to místo, kde jsme si vždycky hráli. Tráva byla vlhká a klacky tam ležely stejně jako kdysi. Jeden jsem zvedl do ruky, automaticky, jako by se mi tělo snažilo vrátit do starých časů.

Ale místo toho jsem ho položil zpět.
Uprostřed cesty.
A nechal ho tam.

Ten klacek byl pro Lunu.
Poslední hod.
Poslední vzpomínka.
Poslední pocta.

A jak jsem se otočil k odchodu, zdálo se mi, že v dálce slyším něco, co už nemělo zaznít – radostné štěknutí.

Možná to byl jen vítr.
Možná jen moje mysl.
A možná… možná to byla Luna, která mi naposledy dala najevo, že všechna naše láska, která skončila tady, pokračuje někde dál.