Nikdy bych si nepomyslela, že den, který jsem si tolik představovala jako nejšťastnější v životě svého jediného syna, se pro mě promění v největší ponížení, jaké jsem kdy zažila. Jmenuji se Helena, je mi padesát tři let a celý život jsem pracovala jako uklízečka. Ne proto, že bych neměla ambice, ale protože život prostě nešel podle mých představ.

Po smrti mého manžela jsem zůstala sama se synem, tehdy dvanáctiletým Adamem. Dělala jsem všechno proto, aby se měl lépe než já. Každý den jsem brzy ráno vstávala, čistila kanceláře, byty, schodiště, a často jsem domů přicházela s bolestí zad a rozpraskanými dlaněmi. Ale když jsem viděla jeho spokojený úsměv, všechno to stálo za to.

Adam byl chytrý, šikovný a dostal se na vysokou školu. Byla jsem na něj hrdá. Když si našel přítelkyni, hezkou dívku z bohaté rodiny, měla jsem radost, i když jsem se obávala, že mě nikdy nepřijmou mezi sebe. Snažila jsem se chovat slušně, decentně, aby se za mě můj syn nemusel stydět. A přesto se to nakonec stalo.

Když mi Adam oznámil, že se budou brát, cítila jsem obrovské štěstí. Rozhodla jsem se, že jejich svatba bude dokonalá. I když jsem neměla mnoho, začala jsem šetřit. Každou korunu, kterou jsem mohla, jsem si odkládala do obálky schované v kuchyňské skříňce. Omezila jsem se ve všem — nechodila jsem ke kadeřnici, nenakupovala si nové oblečení, nejezdila na dovolenou. Chtěla jsem, aby měl můj syn ten nejkrásnější den, aby se necítil méněcenný vedle bohaté rodiny své nevěsty.

Za několik let se mi podařilo našetřit víc, než jsem si kdy dokázala představit. Když jsem mu nabídla, že zaplatím část svatebních výdajů, měl slzy v očích. Tehdy jsem si myslela, že to jsou slzy vděčnosti. Dnes už vím, že to byly spíš slzy viny.

Den svatby přišel rychle. Všichni hosté byli elegantní, slavnostně oblečení. Já jsem si na ten den koupila nové šaty — obyčejné, ale čisté a vkusné. Když jsem přišla do sálu, lidé se usmívali, někteří mě zdravili s lehkou zdvořilostí, ale cítila jsem, že se mě straní. Pak ke mně přistoupila jedna žena, matka nevěsty, a s úsměvem se mě zeptala, jestli bych mohla přinést ještě pár ubrousků na stůl. Myslela si, že jsem personál.

Než jsem stihla odpovědět, objevil se Adam. Místo aby vysvětlil, že jsem jeho matka, rychle se pousmál a řekl: „Jistě, mami, můžeš to udělat?“ V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Byla to jen drobná věta, ale bolelo to víc než cokoliv jiného. Uvědomila jsem si, že se za mě stydí. Že se bojí, že jeho nová rodina zjistí, že jsem jen uklízečka, která celý život drhla cizí podlahy.

Ten večer jsem se snažila vydržet. Nechtěla jsem kazit jejich den. Ale když jsem později zaslechla, jak Adam své tchyni polohlasem říká, že „jeho matka je už v důchodu a pomáhá tu jen dobrovolně“, zlomilo se ve mně něco nenávratně.

Po svatbě jsem se domů vrátila v slzách. Celou noc jsem přemýšlela o tom, jestli jsem selhala jako matka. Možná jsem mu příliš usnadňovala život. Možná jsem ho naučila, že peníze a společenské postavení jsou důležitější než lidská důstojnost.

Dnes s Adamem téměř nemluvím. Píše mi jen zřídka, většinou když něco potřebuje. Peníze, radu, nebo hlídání dětí. A já, i když mě to bolí, to většinou udělám. Protože jsem jeho matka. A i když mě ponížil, stále ho miluju.

Ale jedno vím jistě — už nikdy nebudu obětovat všechno pro někoho, kdo se stydí za to, kým jsem. Protože já se nestydím. Jsem uklízečka. Poctivě pracuji, nikoho nepodvádím, a i když mám mozolnaté ruce, mám čisté srdce. A to je víc, než může říct mnoho těch, kteří se na mě ten večer dívali s opovržením.