Nikdy jsem si nemyslela, že ve svých pětašedesáti budu začínat znovu.
Myslela jsem, že tenhle věk patří klidu, zahradě, knížkám a občasným návštěvám vnoučat.
Ale místo toho jsem seděla v prázdném bytě, s kufrem u nohou, a v hlavě mi pořád zněla slova mých vlastních dětí:

„Mami, ty ses zbláznila.“

Všechno to začalo nevinně

Byla jsem vdova už deset let.
Můj manžel zemřel náhle — infarkt, bez varování, bez rozloučení.
První roky jsem jen přežívala.
Pak jsem se naučila žít sama. A po čase… jsem se přestala bát ticha.

Ale jednoho dne jsem v knihovně potkala Františka.
Seděl u okna a listoval v té samé knize, kterou jsem hledala – staré sbírce básní Halase.
Začali jsme mluvit, nejdřív o poezii, pak o životě.
Bylo mu sedmdesát, měl klidný hlas, laskavý pohled a úsměv, který ve mně probouzel něco, co jsem už dávno považovala za mrtvé.

Nový dech

Začali jsme se vídat.
Chodili jsme na procházky, pili kávu, smáli se.
Bylo to jiné než všechno předtím — tiché, pomalé, opravdové.
Po měsících jsem se přistihla, že se ráno usmívám do zrcadla.

Jednoho dne jsem se rozhodla říct to dětem.
Byla jsem nervózní, ale věřila jsem, že se pro mě budou radovat.

Místo radosti – výsměch

Seděli jsme u nedělního oběda, když jsem jim oznámila:
„Seznámila jsem se s někým.“

Nastalo ticho.
Pak se dcera zasmála:
„Mami, ty to myslíš vážně? V tvém věku?“

Syn protočil oči.
„Doufám, že po tobě nechce peníze.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře.
Snažila jsem se vysvětlit, že nejde o žádné peníze, že se s Františkem máme prostě rádi.
Ale oni poslouchali jen napůl.
Pro ně to byl výstřelek, slabost staré ženy, která se nudí.

Každým dnem těžší

Po tom obědě se všechno změnilo.
Volali mi méně, mluvili se mnou odměřeně.
Když jsem se zmínila, že jsme s Františkem byli v divadle, dcera mi napsala:

„Měla by ses krotit, mami. Lidi si budou myslet, že jsi směšná.“

Směšná.
To slovo bolelo víc než cokoliv jiného.

Začala jsem pochybovat.
Možná mají pravdu, říkala jsem si.
Možná už nemám právo být šťastná.

Den, kdy jsem se rozhodla

František to všechno cítil.
Jednoho večera mě vzal za ruku a řekl:
„Víš, že nemusíš nikomu nic dokazovat. Pokud se chceš smát, směj se. Pokud chceš žít, žij.“

A já si uvědomila, že celá léta jsem žila jen podle představ ostatních.
Jako matka, manželka, vdova.
Ale nikdy ne jako já.

Odešla jsem

Děti to nechápaly, když jsem se odstěhovala k Františkovi na venkov.
Volaly mi, křičely, vyčítaly.
„Takhle se chováš po všem, co jsme pro tebe udělali?“
„Ty snad nejsi normální!“

Ale já jsem poprvé po letech dýchala volně.
Ráno jsme chodili sbírat maliny, večer seděli na lavičce a mlčky pozorovali západ slunce.
Nikdo po mně nic nechtěl.
Nikdo mě nesoudil.

Epilog

Uběhly tři roky.
Děti mě navštěvují málo, pořád se na Františka dívají s nedůvěrou.
Ale já se už neobhajuju.

Když se mě dcera naposledy zeptala:
„Mami, opravdu si myslíš, že tohle má v tvém věku smysl?“
usmála jsem se a odpověděla:

„Ano. Protože poprvé žiju pro sebe.“

A pravda?

Možná jsem se opravdu „zbláznila“.
Ale pokud je šílenství smát se, milovat a cítit se živá,
pak doufám, že se z toho už nikdy nevyléčím.