Začátek změny
První piercing přišel náhodou. Bylo mi třicet šest a kolegyně mě přemluvila, abych s ní šel na koncert alternativní kapely. Byl to svět, který jsem nikdy nepoznal – lidé s modrými vlasy, tetováním na tvářích, řetězy a svobodou v očích.
A já jsem se poprvé po letech necítil neviditelný.
Ten večer jsem si nechal propíchnout ucho. Jen jedno, malý kroužek. Druhý den v práci se mě šéf ironicky zeptal:
„To máš krizi středního věku, Ríšo?“
Nevěděl, že právě v tu chvíli začíná něco, co už nepůjde zastavit.

Z obyčejného muže do extrému
Během následujících měsíců jsem přidal další piercingy – obočí, nos, ret. Každý nový vpich byl pro mě jako malý akt svobody, tichý protest proti všednosti.
Když jsem si nechal udělat pátý, manželka to nevydržela.
„Nechci žít s kovovým mužem!“ křičela a sbalila si věci.
Odešla – a s ní i zbytek mého „normálního“ života.
Ale místo pádu jsem cítil zvláštní úlevu. Už jsem nemusel nikomu nic dokazovat.
Začal jsem měnit i práci. Z úřadu jsem odešel, pracoval chvíli v tetovacím studiu, pak jako model pro piercingové značky. Můj vzhled se stal mou vizitkou.

Tělo jako umělecké dílo
Propichování se pro mě stalo víc než jen estetikou. Bylo to rituální očišťování. Každý nový šperk měl význam – připomínku ztráty, bolesti, nebo naopak vítězství.
Na čele mám malé kroužky, které symbolizují roky, kdy jsem se cítil uvězněný v kanceláři.
V jazyku mám tři – za tři lidi, kteří mě v životě zradili, ale zároveň mě posílili.
Někomu to může znít šíleně, ale každý z těch sedmi set vpichů má příběh.

Světová pozornost
Když jsem překročil hranici pěti set piercingů, začala se o mě zajímat média.
Novináři mě nazývali „českým ježkem“ nebo „chodícím magnetem“.
Byly chvíle, kdy jsem si říkal, že je to moc. Kdy mě bolela kůže, nebo když jsem musel projít letištní kontrolou a pípalo úplně všechno. Ale pak jsem si uvědomil, že nejde o bolest ani o šok.
Jde o identitu.
Lidé často říkají, že se bojí změnit, protože nechtějí přijít o to, kým jsou.
Já jsem změnou našel, kým skutečně jsem.

Cesta zpátky? Nikdy
Dnes mi je padesát. V zrcadle vidím muže, který by dřív sám sebe nepoznal – holá hlava, tetování přes obličej, šperky od uší po chodidla. Ale v očích mám klid, který jsem nikdy předtím necítil.
Občas mi lidé na ulici nadávají, ukazují prstem, nebo se mě ptají:
„Proč jste to udělal?“
A já odpovídám jednoduše:
„Protože jsem chtěl konečně žít tak, jak to cítím.“

Epilog
Dnes mám oficiálně zapsaný rekord – nejvíce propíchaný muž planety.
Ale to, na co jsem nejvíc pyšný, není číslo.
Je to fakt, že se už nebojím být vidět.
Kdysi jsem byl Richard, tichý úředník z evidence.
Dnes jsem Ríša Steel, muž, který si vybojoval svou svobodu – kůží, krví i odvahou být sám sebou.
A kdybych mohl vrátit čas?
Nechal bych si propíchnout to první ucho znovu.
Protože právě tehdy jsem poprvé slyšel svůj skutečný hlas.