Nikdy jsem si nemyslela, že můj život bude vypadat takhle. Když jsem si v devatenácti brala Pavla, věřila jsem, že budeme mít „velkou rodinu“ – tři děti, psa, domek se zahradou. Ale osud měl pro mě jiné plány. Dnes, po šestnácti letech manželství, mám jedenáct dětí, unavené ruce, kruhy pod očima a srdce, které bije někdy z lásky, jindy z čirého vyčerpání.

Ráno u nás nezačíná budíkem, ale křikem.
Někdo nemůže najít ponožku, někdo brečí, protože mu bratr snědl jogurt, a nejmladší dvojčata se rozhodnou, že vylijí kakao na koberec, protože „vypadá jako moře“.
Já běhám mezi kuchyní, koupelnou a chodbou jako velitel malého chaosu a snažím se, aby každý vyšel z domu s čistým oblečením a svačinou v tašce.

V šest třicet ráno už mám za sebou práci na plný úvazek – a den teprve začíná.

Pavel pracuje jako řidič kamionu. Často bývá pryč celé týdny.
Někdy si říkám, že má výhodu – aspoň se vyspí. Ale pak ho slyším po telefonu, jak se omlouvá, že nestihne přijet na oslavu, a vím, že to taky nemá lehké.
Naše manželství není o romantice, ale o přežití. O tom, že jeden druhého nezradíme, i když jsme oba vyčerpaní.

Nejtěžší chvíle přišly po narození osmého dítěte.
Tělo už neposlouchalo, nervy byly tenké jako nit. Lékař mi tehdy řekl:
„Paní Marto, vaše tělo si zaslouží odpočinek.“
Jenže jak odpočívat, když doma čeká tolik hladových pusinek, tolik potřeb, tolik hluků?

Pamatuju si večery, kdy jsem seděla u dřezu, ruce ponořené v teplé vodě, a tiše brečela. Ne ze smutku, ale z únavy.
Někdy jsem si říkala: Proč já?
A hned potom jsem slyšela malý hlásek za zády:
„Mami, mám tě ráda.“
A bylo po všem. Slzy zmizely. Protože právě v tom byl celý smysl.

Když máš jedenáct dětí, ztratíš soukromí. Nikdy nejsi sama. Nikdy není ticho.
Ale zároveň – nikdy nejsi opravdu sama.

Každé z mých dětí je jiné. Jana, ta nejstarší, má sedmnáct a už mi pomáhá s těmi nejmenšími. Petr, čtrnáctiletý, se chce stát kuchařem a vaří lépe než já.
Dvojčata jsou malé divoké bouře, ale když spí, vypadají jako andílci.
A nejmladší, Terezka, se narodila loni. Když ji držím v náručí, cítím, že i přes všechny těžkosti jsem bohatší než kdokoli jiný.

Lidé mě často litují.
„Ty se nikdy nezastavíš!“ říkají.
„To musí být hrozné, jedenáct dětí!“

Ale já je nechápu. Není to hrozné. Je to těžké – ano. Ale taky krásné. Každý den se dívám na těch jedenáct tváří, které jsou částí mě. Vidím v nich kousek Pavla, kousek svého mládí, a hlavně – sílu, kterou jsem nikdy nečekala, že v sobě mám.

Ano, nikdy jsem nepoznala klid.
Nikdy jsem neměla ticho, volné odpoledne nebo dovolenou bez hluku a běhání. Ale místo klidu jsem našla smysl.

Někdy, když večer všichni konečně spí, sedím u okna s hrnkem čaje, dívám se na hvězdy a myslím na to, kolik životů se díky mně rozběhlo. Jedenáct srdcí, která tlučou, protože jsem je nosila pod svým.

To není břemeno. To je dar.
Náročný, hlučný, nekonečný dar, který mě naučil, co znamená síla, oběť a skutečná láska.

A tak ano –
jsem žena, která nikdy nepoznala klid,
ale poznala něco mnohem cennějšího:
že největší bohatství není v tichu, ale v hlasech těch, které miluješ.

A kdybych mohla vrátit čas?
Možná bych si přála víc spánku. Ale jinak?
Nezměnila bych vůbec nic.