Lisa milovala zvířata od dětství. Na rozdíl od svých vrstevníků, kteří měli doma kočky nebo psy, ji vždy fascinovala tvorstva exotická – tiše se pohybující, nepochopitelná, tajuplná.
A tak, když jí bylo dvacet pět, pořídila si pythona. Dala mu jméno Benny.

Byl dlouhý skoro dva metry, s kůží lesknoucí se jako hedvábí a očima, které se zdály pozorovat víc, než by člověk čekal od plaza. Lisa se o něj starala s láskou – čistila mu terárium, krmila ho myšmi, mluvila s ním, jako by jí rozuměl.

A po čase se mezi nimi vytvořilo zvláštní pouto.

Jedné noci, když Benny onemocněl a nechtěl zůstat ve svém teráriu, si ho Lisa vzala do postele. Uložila ho vedle sebe, přikryla dekou a cítila, jak se jeho tělo pomalu stáčí kolem jejích nohou, pak břicha, až nakonec spočinul klidně po jejím boku.

Od té doby to dělala každou noc.

„Je to uklidňující,“ říkala kamarádkám, které se na ni dívaly s hrůzou. „Je teplý, klidný, a když dýchá, cítím, že nejsem sama.“

Jenže po několika týdnech se něco změnilo.

Benny přestal jíst. Odmítal potravu, kterou dřív hltal s chutí. Každý týden, kdy se nic nezlepšovalo, byl had hubenější, tišší, nataženější.

„Možná je nemocný,“ pomyslela si Lisa a začala mít strach.
Když si ho večer brala do postele, měl jiný zvyk než dřív – natahoval se celý podél jejího těla, od chodidel až po hlavu. Neotáčel se do spirály, jak bývalo jeho zvykem. Ležel rovně, těžce, dýchal pomalu, jako by ji měřil.

„Je zvláštní,“ řekla jednou veterináři po telefonu. „Jako by se mnou chtěl spát lidským způsobem.“

Na druhém konci linky se ozvalo ticho. A pak velmi klidný hlas:
„Slečno… prosím, okamžitě přijeďte i s hadem.“

Lisa nechápala, proč byl doktor tak naléhavý, ale poslechla. Zabalila Bennyho do přikrývky a odjela na kliniku. Tam jí veterinář pokynul, aby ho položila na stůl. Chvíli ho pozoroval, pak se otočil k ní – a v jeho očích nebyl klid, ale děs.

„Slečno,“ začal pomalu, „váš had není nemocný.“

Lisa si oddychla. „Tak proč nejí?“

„Protože se připravuje na jídlo,“ odpověděl tiše.

Lisa se zamračila. „Jak to myslíte?“

Veterinář se podíval přímo na ni:
„Váš python se natahuje podél vašeho těla, aby zjistil, jestli jste pro něj dost velká. Přestal jíst, aby si vytvořil prostor… pro větší kořist.“

Slova se jí zabodla do srdce.
„Chcete říct, že—?“
„Ano,“ přerušil ji. „Přesně to, co si myslíte. On vás nemiluje. On vás měří.“

Lisa ucouvla, jako by ji někdo udeřil.
Najednou si vzpomněla na všechny noci, kdy ho cítila vedle sebe, na to tiché syčení u ucha, na jeho těžký dech, který považovala za projev důvěry.

A v tu chvíli pochopila, že to nikdy nebyla náklonnost. Byla to trpělivost predátora.

Ještě téhož dne Bennyho odvezli do specializovaného centra.
Lisa plakala, ale tentokrát to nebyl smutek nad ztrátou mazlíčka. Byla to hrůza z toho, jak blízko byla smrti, a přitom si toho vůbec nevšimla.

Veterinář jí později řekl, že podobné případy nejsou vzácné – hadi dokážou čekat týdny, dokud nejsou připraveni pohltit větší kořist.
„Ale málokdy to bývá člověk,“ dodal. „Měla jste štěstí, slečno.“

Od té doby Lisa už žádné exotické zvíře neměla.
Když šla spát, nechávala světlo rozsvícené a dveře zavřené.
A pokaždé, když si lehla do postele, cítila, jak jí po zádech přeběhne mráz při pomyšlení, že ještě nedávno sdílela polštář s tvorem, který čekal, až přestane dýchat.

Dodnes prý říká:

„Nikdy si nemyslete, že predátor, který vás hladí, vás miluje. Možná se jen učí, jak vás sníst.“