Ve vzduchu visel pach starého parfému a zaprášených knih. Mramorové chodby Petrohradského domu byly tiché, jen z dálky bylo slyšet šustění větru, který se opíral do okenic. Anna se neodvažovala promluvit. Její ruka se třásla, sevřená v jeho – v ruce muže, který připomínal spíše sochu než člověka.

Ivan Sergejevič měl tvář, jakou mívají lidé, kteří už všechno viděli. Chladné oči, které neprozrazovaly ani soucit, ani bolest. Každý jeho krok zněl jako ozvěna dávno zapomenutých rozhodnutí. A přesto – v tom sevření jeho dlaně bylo cosi, co ji nutilo zůstat.

Když mu ji představili, bylo jí sotva dvacet. Byla dcerou jeho dávného přítele, generála, který zemřel náhle a zanechal ji bez domova i prostředků. Ivan ji vzal pod svou ochranu – alespoň to říkal. Město si šeptalo, že ji ukrývá, aby zapomněl na minulost. Jiní tvrdili, že se do ní zamiloval.

Anna však cítila, že za jeho přísností se skrývá něco jiného. Něco těžkého, co ho svírá zevnitř.

„Musíte odejít z Petrohradu,“ řekl jednou večer, když seděli v knihovně plné stínu. „Toto město vás zničí. Lidé jsou tu krutější, než vypadají.“

„A vy?“ odvážila se zašeptat. „Vy nejste jako oni?“

Podíval se na ni, dlouze, nehnutě. A pak se usmál – poprvé, od té doby, co ho poznala.
„Já jsem horší,“ řekl tiše.

V tu noc ji držel za ruku poprvé.
Ne něžně – spíše zoufale, jako by se bál, že mu proklouzne mezi prsty jako všechno, co kdy měl.

„Nemůžu vás nechat odejít,“ pronesl. „A přitom… nemůžu vás tu ani mít.“

Slova, která zněla jako rozsudek.

O několik dní později se město probudilo do zimního rána. Zahrady i střechy byly pokryté sněhem a ulice vypadaly, jako by se svět ztišil. Anna seděla u okna a sledovala kočár, který přijel k domu. Uvnitř čekal posel s dopisem.

Otevřela ho. Písmo bylo Ivanovo.
„Anno,“ stálo tam, „jestliže mě kdy pochopíte, odpustíte mi. Nezůstávejte zde. Můj život je jen stínem minulosti, vy jste světlo, které v něm nemůže přežít.“

A dole – malý otisk pečeti, rodového znaku, který nosil na prstenu.

Utíkala po schodech, její srdce bušilo. Vyběhla ven, ale kočár byl pryč. A palác – prázdný. Sluhové mlčeli. Nikdo nevěděl, kam odjel. Jen v jeho pracovně ležel na stole otevřený deník.

V něm poznámky o dávné zradě, o lásce, která skončila smrtí, o muži, který kdysi slíbil, že už nikdy nikoho nebude milovat.

A nakonec – poslední věta, napsaná roztřesenou rukou:

„Láska přichází vždy pozdě, ale nikdy zbytečně.“

Roky plynuly. Anna odjela do Francie, jak jí poradil. Stala se učitelkou hudby, žila klidně, beze jména, které kdysi nesla. Jen občas, v tichu večera, si vybavila jeho pohled – ten chladný, šedý, ale hluboko uvnitř zraněný.

A pak, o mnoho let později, jí přišel dopis z Ruska. Starý notář jí psal, že jistý Ivan Sergejevič Naryškin zemřel a odkázal jí malou dřevěnou skříňku.

Uvnitř byl prsten s pečetí a list, který nesl jedinou větu:

„Tentokrát už tě nepustím.“

Nikdo nikdy nezjistil, proč ji držel tak pevně tehdy, v tom mrazivém domě. Ale Anna věděla, že to nebyl čin moci – byl to čin zoufalství.

Protože někdy muž, který vypadá jako kámen, ve skutečnosti celý život jen čeká, až ho někdo naučí znovu cítit.