Lucie nikdy nebyla vyloženě štíhlá, ale její váha ji až do třicítky nikdy příliš netrápila. Byla veselá, vtipná a oblíbená. Milovala jídlo – ne z hladu, ale ze zvyku, z pocitu bezpečí, útěchy. Sladkosti, smažené dobroty, velké porce – všechno to jí dávalo pocit, že svět je aspoň na chvíli v pořádku. A právě tenhle vztah k jídlu ji pomalu, ale jistě dovedl na hranici, kde už nešlo jednoduše couvnout.

V době, kdy se seznámila s Petrem, vážila kolem 120 kg. On ji ale miloval takovou, jaká byla – nebo to aspoň tvrdil. Brali se po roce známosti. Prvních pár let byli šťastní. Jenže zatímco Petr se dál aktivně věnoval sportu, Lucie postupně přestala chodit ven, přestala se hýbat, a hlavně – přestala se mít ráda.

Její váha šla nahoru. Pomalu, nenápadně, ale vytrvale. 150 kg, 180, 200… V jednu chvíli přestala chodit na váhu. Zlom přišel ve chvíli, kdy jí lékař oznámil, že váží přes 260 kg. Byl to šok. Ale nebyl to ten šok, který vás donutí změnit život. Byla to rána, která ji jen utvrdila v tom, že už stejně není cesty zpět.

Petr se snažil. Vařil zdravěji, podporoval ji, navrhoval společné procházky, chtěl, aby zkusila terapii. Ale Lucie na každou jeho pomoc reagovala vzdorem, výčitkami, pasivitou. Nevěřila, že se může změnit. A hlavně – bála se.

Pak ale přišla ta noc. Petr přišel domů pozdě. Z jeho tváře šla vyčíst únava, ale i něco jiného – rozhodnutí.

„Musím ti něco říct,“ začal tiše. Lucie v tu chvíli už tušila.

„Je tu někdo jiný,“ pronesl bez zbytečných slov.

Ticho. Ne slzy, ne křik. Jen ticho.

Lucie nevěděla, co říct. Nenáviděla ho. Nenáviděla sebe. Nenáviděla celý svět. Ale nejvíc ze všeho cítila prázdno. V ten okamžik pochopila, že ho ztratila už dávno – ne kvůli jiné ženě, ale kvůli sobě. Kvůli tomu, že rezignovala. Že se vzdala.

Petr odešel. A ona zůstala sama. Se sebou. Se svým tělem, se svými démony. A tehdy, když bylo úplně nejhůř, se v ní něco zlomilo.

Rozhodla se, že to zkusí jinak. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Malými krůčky. Nejdřív jen vstát z postele. Pak projít byt. Za měsíc poprvé vyšla ven. Navštívila výživovou poradkyni. Začala terapii. Naučila se vařit jinak. Přestala se trestat jídlem. Každý úbytek váhy byl jako malá výhra. Ale mnohem důležitější bylo, že se pomalu učila znovu žít.

Dnes, o tři roky později, váží ninety kilo. Ale není to číslo, co ji definuje. Je to síla, kterou v sobě našla. Už nehledá potvrzení v očích muže. Už nechce být milována kvůli svému vzhledu. Naučila se milovat samu sebe – a to je ten největší dar.