Byla nejmladší z celého personálu Klára tichá skromná dívka která nikdy moc nemluvila ale vždycky udělala co bylo třeba Pracovala na geriatrickém oddělení nemocnice kam vozili pacienty o které už se často neměl kdo postarat Byl to svět bílých stěn zapomenutých jmen a pomalého času

Když k nim přivezli Richarda B jeho jméno vzbudilo mezi sestrami rozruch Býval to totiž slavný podnikatel vlastnil hotely i akcie firem o kterých ostatní jen četli v novinách Nyní byl ale starý slabý a nemocný Trpěl pokročilou demencí nepoznával lidi ani sám sebe

Ostatní sestry k němu přistupovaly s respektem ale i jistou dávkou ironie „Přebalujeme milionáře“ smály se potichu „Z jedné ruky podepisoval milionové smlouvy a teď si neumí ani sám utřít pusu“ Smích se ozýval hlavně když kolem něj chodila Klára

Právě ona dostala přidělenou většinu péče o něj Pravidelně ho krmila převlékala uklízela kolem něj zpívala mu a i když nevypadal že vnímá vždy na něj mluvila jako by byl plně přítomen Její kolegyně to nechápaly „Proč se tak snažíš“ ptaly se „Vždyť ten už je duchem pryč“

Ale Klára měla svůj důvod Nikoho o něm neinformovala ale pravda byla že kdysi dávno když byla ještě dítě její matka pracovala jako pokojská v jednom z hotelů které patřily právě Richardovi A když tehdy matka vážně onemocněla a neměla na léčbu právě Richard anonymně zaplatil její hospitalizaci Nikdy se o tom veřejně nemluvilo nikdy to nepřiznal ale Klára to věděla

A tak když teď ležel bezmocný a všemi odepsaný ona cítila že je správné být tam pro něj Ne z povinnosti ale z vděčnosti a lidskosti Každý den mu četla jeho oblíbené knihy připomínala mu jeho mladá léta a když měl klidné chvíle někdy se v jeho očích objevil záblesk něčeho co ostatní už dávno odepsali

Jednou v noci když byla na službě a všichni ostatní spali Klára seděla vedle jeho lůžka a držela ho za ruku Náhle se podíval přímo na ni a tiše zašeptal její jméno Ne matčino ale její vlastní Byla to první slova která od něj slyšela a poslední která kdy pronesl Ještě té noci zemřel

Nikdo se už nesmál Když se rozkřiklo že ji poznal v posledním okamžiku života i ty nejcyničtější sestry zmlkly Klára neplakala ale když odcházela domů měla pocit že se uzavřel kruh

Ten příběh se mezi personálem vypráví dodnes Ne jako anekdota ale jako připomínka že každý člověk i ten který vypadá že už nic necítí nebo nevnímá v sobě stále nese paměť a hodnotu A že někdy je právě tichý soucit a oddanost víc než všechny peníze světa