V městečku na severu Anglie stojí dům který zvenku působí docela obyčejně. Červené cihly malá předzahrádka a dvě patra. Ale za jeho zdmi se odehrává každodenní logistický zázrak který by většina lidí nezvládla ani na papíře. V tomto domě žije Sue matka která porodila dvacet dva dětí.

Nejmladší z nich se právě učí chodit a nejstarší už má vlastní rodinu. Přesto se všichni pravidelně vracejí domů. A domov to skutečně je – hlučný voňavý plný smíchu hádek i nekonečného množství ponožek bez páru.

Každé ráno začíná brzy. Budíček je v šest snídaně se připravuje ve velkém – šest bochníků chleba dvacet vajec a litry čaje. Děti se střídají v koupelně podle přesného rozpisu který visí na lednici. Bez něho by vypukl chaos během několika minut.

Sue a její manžel Noel přistupují k výchově s klidem který by jim mohli závidět i zkušení učitelé. Každé dítě má své úkoly a odpovědnost – od vynášení košů po pomoc s mladšími sourozenci. A i když se někdy pohádají rychle se smíří. Vědí že bez spolupráce to nejde.

V domě je zvláštní druh ticha – ne úplné ale klidné. Mezi smíchem a křikem je vždy prostor pro objetí pro rozhovor na chodbě nebo prosté sednutí vedle sebe u televize. A večer když děti konečně usnou Sue sedí s hrnkem čaje a zapisuje si do deníku co ten den zvládli.

Život v největší britské rodině není lehký. Ale je plný života. Každý den je jiný a přesto stejný. Prací nekončí a plánování nikdy dost. Ale Sue by neměnila.

Protože jak sama říká – každé dítě nám přineslo nový důvod proč se smát i když jsme unavení. A když večer zhasnu světla v celém domě vím že právě tohle je štěstí.