Stáli jsme vedle sebe na autobusové zastávce a oba jsme cítili pohledy ostatních. Někteří si jen šeptali jiní se ani nesnažili skrývat zvědavost nebo úšklebky. Ale mě to nezajímalo. Protože jsem ji držel za ruku a věděl proč.

Moje žena není modelka. Nemá míry které by odpovídaly módním časopisům. Nenosí značkové šaty a nerazí se kolem ní oblak parfému. Ale když se na mě podívá tím svým klidným pohledem svět na chvíli ztichne.

Lidé říkají že jsme zvláštní pár. Že já vypadám jako někdo jiný než s kým by měla být. A že ona není taková jakou si někdo „zaslouží“. Ale kdo rozhoduje o tom co je správně. Krása podle internetu. Nebo život podle vlastního srdce.

Ona se směje tak opravdově že to zahřeje i v nejchladnější den. Pamatuje si drobnosti o každém člověku kterého potká. A i když má za sebou těžké věci o kterých většina lidí nikdy neslyšela zůstává laskavá.

Když jsme se vzali někteří přátelé přestali volat. Jiní posílali „dobře míněné rady“. Ale já jsem jen tiše pozoroval jak ona večer připravuje čaj. Jak mi podává deku když se vracím unavený z práce. Jak obejme moji mámu bez jediné známky povinnosti.

Nezajímá mě co si lidé myslí o mé manželce. Protože to oni s ní neusínají večer vedle sebe. To oni nevědí jak silná je když se celý svět zhroutí. A hlavně — to oni nejsou zamilovaní tak jako já.