Když si Lucie stáhla fotku z fotoaparátu svého dědečka ani netušila že ji čeká zážitek který jí změní pohled na realitu. Fotografie měla být obyčejná rodinná momentka pořízená během nedělního oběda na chalupě. Na snímku sedí celá rodina u stolu smějí se a někdo právě podává polévku.

Na první pohled nic zvláštního. Jenže když Lucie přiblížila obraz aby se podívala na výraz svého malého bratrance všimla si něčeho co tam nemělo být.

Za oknem za dědečkem stál muž.

Nebyl rozmazaný ani v pohybu. Byl dokonale ostrý a hleděl přímo do objektivu. Na sobě měl staromódní oblek a klobouk a v ruce držel kapesní hodinky. Problém byl v tom že venku v tu chvíli nikdo nebyl. A rozhodně ne někdo kdo by se mohl tak jasně odrazit ve skle. Okno navíc vedlo do uzavřeného dvora kde nebyl přístup.

Lucie ukázala fotku zbytku rodiny. Děda zbledl. Řekl že toho muže poznává. Prý šlo o jeho strýce který zmizel beze stopy v roce 1954. Nikdy se ho nepodařilo najít. Jediné co po něm zbylo byly právě ty staré hodinky které nosil u sebe.

Rodina začala procházet další fotografie ze stejného dne. Na dvou dalších byl muž opět zachycen. pokaždé na jiném místě. A pokaždé se díval přímo do kamery.

Lucie fotku poslala k analýze odborníkovi na digitální úpravy. Výsledek byl jasný. Snímky nebyly nijak upravené a osoba na nich nebyla přidána dodatečně. Vše odpovídalo reálným podmínkám focení.

Od té doby se rodina začala dívat na staré věci jinak. Děda znovu vytáhl krabici s dopisy a deníkem onoho strýce. A někdy večer prý slyší z půdy tiché kroky i když tam nikdo nevstoupil.

A ta fotka? Stále visí v obýváku. Ale někteří návštěvníci tvrdí že se muž za oknem pokaždé dívá trochu jinam.