Na letišti působila Maja mezi ostatními cestujícími téměř neviditelně. Dospělí kolem ní spěchali s kufry na kolečkách sledovali obrazovky s odlety a většina z nich si ani nevšimla drobné dívky která stála sama u brány s letenkou v ruce.

Měla na sobě starou zimní bundu která jí byla trochu velká a na lokti měla zašitou díru. Tenisky měla prošoupané špičky odhalené a v batohu nesla jen to nejnutnější dvě knihy které si půjčila z knihovny rozbitý telefon který už několik týdnů nefungoval a jedinou fotografii své matky. Na té fotce byli obě usměvavé stály před květinovou zahradou a Maja tehdy ještě netušila že to bude jejich poslední společné léto.

Letušky se na ni dívaly s mírným údivem ale když zjistily že cestuje se speciálním povolením pustily ji dál a přidělily jí sedadlo u okna. Letadlo bylo napůl prázdné a Maja se během vzletu dívala ven do šedého podzimního nebe. Byla tichá neplakala jen se pevně držela opěrky a v duchu si opakovala slova která jí matka říkala vždycky když se bála Nedívej se dolů koukej dopředu

Letěla za tetou kterou nikdy předtím neviděla. Matka o ní mluvila jen málo ale když bylo jasné že už nebude moci zůstat s Majou poslala jí dopis s adresou a prosbou. Teta souhlasila a poslala letenku.

Během letu Maja otevřela jednu z knih ale nedokázala se soustředit. Myšlenky jí bloudily. Přemýšlela jestli teta vypadá jako maminka jestli má stejný hlas nebo oči. Nevěděla co ji čeká ale věděla jedno Musí být silná. Pro maminku pro sebe pro všechno co ještě přijde

Když letadlo přistálo a lidé začali vstávat Maja si pevně přitiskla batoh k tělu a zhluboka se nadechla. Její nový život právě začínal.