Bylo pondělí ráno
Letiště Václava Havla bylo plné jako obvykle
Cinkání kufrů pohyb lidí fronty na kávu a záblesky displejů které oznamovaly zpoždění a nástupy do letadel
Ale u východu číslo čtrnáct se náhle vše zastavilo

Na zemi tam ležel muž
Vojenská uniforma na něm byla upravená čistá ale zmačkaná z dlouhého sezení
Vedle něj seděl pes
Velký německý ovčák s tmavou srstí a očima které nepustily nikoho blíž
Tělo vojáka se nehýbalo
A pes nevrčel
Jen tam seděl těsně u něj a dýchal pomalu jako by hlídal poslední vteřiny které nesmí být přerušeny

Lidé se zastavili
Nejprve jen pár kolemjdoucích
Pak víc
A pak už celé letiště zadržovalo dech

Bezpečnostní služba dorazila rychle
Dva muži v černém přistoupili s opatrností
Ale pes se ani nepohnul
Jen zvedl hlavu a jeho oči říkaly víc než slova
Tohle je moje místo
Tady teď nesmíte

Jeden z pracovníků poznal muže
Byl to kapitán Radek Horák
Vracíval se z mise v zahraničí
Ne poprvé
Ale tentokrát měl být jeho návrat jiný
Domů se těšil
Na manželku
Na syna kterého viděl naposledy když mu byly čtyři roky
Na psa který s ním sloužil po celá léta a měl jít do výslužby spolu s ním

Pes se jmenoval Gero

Lékaři přiběhli a snažili se najít puls
Ale čas už udělal své
Infarkt
Tichý a náhlý
Na místě kde se lidé loučí i vítají
Kapitán zůstal ležet v místě odkud měl odejít navždy jinam

Gero odmítal odejít
Ani když přivedli ženu která se rozběhla přes halu se slzami v očích
Ani když zavolali kynology
Pes se nehnul dokud lékař tiše nepoložil ruku na jeho hlavu
A neřekl slova která znal jen on a kapitán

Byl to rozkaz

Gero pomalu vstal
Olízl ruku svého pána
A odešel krok za krokem za těmi kteří ho vedli pryč

Letiště se znovu nadechlo
Zvuky se vrátily
Ale ten kout u východu čtrnáct zůstal jiný

Ticho tam bylo hlubší
A každý kdo to viděl věděl že byl svědkem něčeho co nelze vysvětlit jen slovy