Bylo to jedno z těch rán kdy vzduch je napjatý jako struna a město se probouzí pomaleji než obvykle. Obrovská aréna na okraji Brna vypadala zvenku jako každá jiná. Kovová konstrukce skleněné stěny světelné bannery s logem akce. Ale to co se chystalo uvnitř nebylo běžné

Na ploše se začali scházet mladí lidé. Kluci i dívky ve věku mezi třinácti a devatenácti lety. Každý z nich měl jedno společné. Invalidní vozík

Byli z různých koutů republiky. Někteří přijeli se svými rodiči jiní s asistenty. Někdo se usmíval jiný měl pohled upřený do země. Ale všichni cítili že dnešek nebude obyčejný

Akci organizovala nadace která roky pracovala s mladými lidmi s tělesným postižením. Ale tentokrát se nejednalo o přednášky nebo tiché sezení u stolů. V hale byla postavena obrovská dráha. Různé překážky rampy zvedací plošiny barvy a světla. Všude kolem stály kamery a stovky židlí pro diváky kteří teprve přicházeli

V deset hodin dopoledne se hala zaplnila až po strop

A pak to začalo

Nešlo o závod. Nešlo o to kdo je nejrychlejší nebo nejsilnější. Šlo o to kdo se postaví strachu. Kdo vjede do arény a ukáže že žít znamená víc než jen pohybovat nohama

První na trať vyjela Klára. Patnáct let. Svalová dystrofie. Vlasy spletené do copu a na helmě nalepená malá panda. Projela první rampu pomalu ale jistě. Lidé vstali a začali tleskat. Ne z lítosti. Ale z respektu

Pak přišli další. Lukáš který maluje obrazy jen pomocí úst. Sára která přežila nehodu a osm měsíců nepromluvila. Marek kterému lékaři řekli že nikdy nebude samostatný a dnes vedl celý tým po trase

Každý z nich měl jiný styl. Ale měli společný cíl

Dokázat že nejsou jen inspirací pro brožury. Jsou skuteční. Odvážní. A připraveni ukázat světu že hranice existují jen v myslích těch kdo nikdy nemuseli bojovat

V jednu chvíli se světla ztlumila a na plátně se objevil krátký film. Záběry ze života účastníků. Smích i slzy. Pád i cesta zpět

A pak do arény vešli diváci. Dobrovolníci i běžní lidé kteří přijali výzvu posadit se do vozíku a projet stejnou dráhu

Tehdy pochopili

Že síla nemá vždy nohy

Že odvaha nemá tvar těla

A že hrdinství někdy tiše sedí a jede kupředu když svět mlčí

Když akce skončila a světla zhasla bylo v hale ticho jaké nevzniká často

To ticho kdy nikdo nepotřebuje slova protože vše podstatné už bylo řečeno