Jana nikdy neměla jednoduchý život. Ve čtyřiceti se rozvedla po patnácti letech manželství, zůstala sama s dcerou, bez úspor, bez jistoty, bez střechy nad hlavou. Vše, co jí zůstalo, byla stará kůlna na kraji vesnice, kterou zdědila po dědečkovi – zchátralá, vlhká, plná pavučin, bez elektřiny a vody.

Všichni říkali, že to není obyvatelné. Někteří se jí posmívali, jiní nabízeli pomoc, která měla vždy háček. Ale Jana měla něco, co jim chybělo – odhodlání.

První týdny spaly s dcerou na staré matraci, s baterkami v ruce, v několika vrstvách oblečení. Ale už tehdy začala plánovat. Na papír si kreslila, jak by kůlna mohla vypadat: malý obývák, kuchyňský kout, podkrovní ložnice.

Začala sama – čistila stěny, vyhazovala harampádí, větrala prostor. Po večerech studovala videa o rekonstrukci, psala si o rady do online skupin, učila se, jak pracovat se dřevem, izolací i základní elektrikou. Přes den uklízela domy v okolí, večer stavěla.

Každou korunu šetřila. Staré palety zpracovala na nábytek. Místo nových oken použila repasované rámy z bouraček. Ze starých cihel postavila kamna, která vytopila celý prostor.

Rok poté už měla kuchyň, kde se dalo vařit, teplou vodu, podlahu z lamina a podkroví s postelí pro dceru. Každý kout domu byl vyroben s láskou – police z bedýnek, závěsy z vlastnoručně přešitých ubrusů, světla z recyklovaných lamp.

Dnes je z kůlny útulný malý domek, kde vládne klid, vůně dřeva a hřejivé světlo. Lidé, kteří se dřív jen dívali přes prsty, teď klepou na dveře a ptají se, jak to dokázala.

A Jana jen pokrčí rameny a říká:
„Když nemůžeš změnit svět, začni střechou nad hlavou.“

Její příběh se stal inspirací nejen pro ženy po rozvodu, ale pro každého, kdo si myslí, že začít znovu nejde. Protože někdy i kůlna může být začátek něčeho krásného – pokud do ní vložíte srdce, odvahu a víru, že to má smysl.