Nebyla jsem věřící. Ne proto, že bych nevěřila v dobro, ale proto, že jsem v životě zažila příliš ztrát, otázek bez odpovědí a ticha tam, kde jsem čekala nějaké znamení. Kostely pro mě byly jen historické budovy, víra jen něco, čemu se lidé upínají, když už nemají na co jiného.

Jednoho nedělního odpoledne jsem se ale šla projít do staré části města, kde jsem náhodou minula otevřený kostel. Zvnějšku oprýskaný, nenápadný. Ale něco mě přimělo zastavit. Nešla jsem dovnitř – sedla jsem si na lavičku před vchod a jen pozorovala.

Zanedlouho vyšla ven starší žena. Vlasy šedé, upravené, na sobě měla jednoduchý kabát. Zastavila se u mě a s úsměvem řekla:
„Hezký den, slečno. Nepůjdete dál?“

Usmála jsem se a zavrtěla hlavou.
„Ne, děkuju. Nejsem věřící.“

Chvíli mlčela a pak si ke mně přisedla.
„A proč ne?“ zeptala se, bez odsouzení, čistě ze zvědavosti.

„Protože mi víra nikdy nic nedala,“ odpověděla jsem upřímně. „Modlila jsem se, když mi umírala máma. Nic. Prosila jsem, když jsem přišla o práci. Ticho. A když jsem zůstala sama, čekala jsem aspoň nějaký znak, že nejsem úplně opuštěná. Ale nic se nestalo.“

Podívala se na mě – ne lítostivě, ale jinak. Hlouběji.
„A přesto tu sedíte před kostelem.“

„Náhoda,“ pokrčila jsem rameny.

„Možná,“ řekla tiše. A dodala: „Někdy hledáme Boha jako telefonní číslo, na které chceme okamžitou odpověď. Ale možná Bůh není odpověď. Možná je to prostor, kde můžeš otázky vůbec položit.“

Dívala jsem se na ni a cítila zvláštní směs podráždění a zájmu.
„To zní jako fráze.“

Usmála se.
„Možná ano. Ale víš, já jsem taky přišla o dítě. Taky jsem křičela do ticha. A víra mi nedala odpověď. Ale dala mi sílu to přežít. Ne protože jsem pochopila proč. Ale protože jsem přestala být sama ve své bolesti.“

Byla jsem zticha. Poprvé jsem neměla připravený argument. Jen jsem seděla. A dívala se na její ruce, které se mírně třásly, ale byly pevné.

Nakonec vstala.
„Nevadí, že nevěříš. Bůh není klub jen pro členy. Ale zkus někdy vejít. Ne pro odpověď. Ale třeba jen kvůli klidu.“

A odešla.

Od té chvíle se něco změnilo. Nepřestala jsem pochybovat. Ale začala jsem se ptát jinak. A někdy – večer – si sednu, zapálím svíčku a jen mlčím. Bez otázek. Bez prosby. Jen tak.

A občas mám pocit, že to ticho už není prázdné.

Možná se na mě tehdy opravdu dívala, jako bych byla blázen. Ale někdy právě v šílenství najdeme ten kousek pravdy, který jsme tolik let přehlíželi.