Byl to obyčejný víkend. Přestěhovali jsme se do starého domu na venkově, který jsme zdědili po prastrýčkovi, kterého jsem znala jen z vyprávění. Dům byl tichý, zaprášený, ale měl v sobě zvláštní atmosféru – něco mezi nostalgií a neklidem.

Za domem stála malá garáž, napůl zarostlá křovím, s rezavými dveřmi, které se sotva otevřely. Nikdo ji zřejmě neotevřel desítky let. Právě to mě přitahovalo – jako by mě něco nutilo podívat se dovnitř.

Když jsem vešla, všude byl těžký pach zatuchliny a starého oleje. Stará police, zapomenuté nářadí, rozbitý bicykl. Už jsem chtěla odejít, když jsem si všimla malého koberce v rohu. Byl špinavý, ale podezřele rovný. Odhrnula jsem ho.

Pod ním byla kovová deska – tajný poklop.

Srdce mi začalo bít rychleji. Poklop byl těžký, ale podařilo se mi ho otevřít. Vedly dolů úzké schody. Zapnula jsem baterku v telefonu a začala sestupovat. Každý krok zněl dutě, vzduch byl těžký. Na konci schodiště byla malá místnost. A v ní…

Stará dřevěná truhla.

Byla zamčená, ale zámek byl slabý – stačilo několik úderů šroubovákem. Když jsem víko otevřela, ucítila jsem ledový záblesk po celém těle. Uvnitř byly svázané svazky dopisů, staré fotografie… a kazeta.

V dopisech psal můj prastrýc o věcech, které mě děsily – o tom, že ho „někdo sleduje“, že „hlasy v noci nejsou jen v jeho hlavě“. Popsal, jak začal věřit, že ve sklepě domu je něco, co tam nikdy nemělo být. Poslední dopis končil větou:

„Jestli tohle někdo čte, pak víš, že jsem pravdu nikdy nedokázal umlčet.“

Vložila jsem kazetu do starého přehrávače, který jsme našli na půdě. Zvuk byl slabý, šumivý. Ale hlas byl zřetelný – tichý, vyděšený. Nahrávka byla jako osobní deník šílenství. Hovořil o stínech, o nocích bez spánku, o věcech, které mizely ze sklepa. A nakonec o tom, že „to“ chce ven.

Poslední slova kazety byla šeptaná:
„Neotvírej garáž…“

Seděla jsem v tichu, neschopná se nadechnout. Ale já už ji otevřela. A ten poklop taky. Od té chvíle začaly zvláštní věci. Škrábání v noci. Dveře, které se samy otevírají. Stíny, které nepatří žádnému člověku.

Ten příběh měl zůstat navždy skrytý. Ale teď už je pozdě. Někdy lituju, že jsem ten koberec odhrnula. Protože některé věci nejsou určeny k objevení. A některé poklopy se nemají nikdy zvedat.

A jestli někdy navštívíš starý dům, kde garáž zarůstá křovím… nech ji zavřenou. Prosím.