Měly to být nejšťastnější dny v našem životě Po měsících očekávání bolesti a radosti jsme konečně drželi v náručí naše dvě novorozené děti Dvojčata Sofii a Matyáše Malé křehké bytosti které voněly novým začátkem Byla jsem vyčerpaná ale šťastná Alespoň do chvíle než můj manžel vyslovil něco co už nešlo vzít zpět

Stál u postele v porodnici díval se na děti s výrazem který jsem nedokázala přečíst A pak tiše pronesl „Něco tady nesedí… nejsou moje“

Nejdřív jsem si myslela že žertuje že je v šoku z celé situace Ale když se jeho slova opakovala a stala se chladnější a tvrdší pochopila jsem že to myslí vážně

Obvinil mě z nevěry přímo přede mnou před sestrami i lékařem Tvrdil že děti nevypadají jako on že cítí že byl zrazen Že prý si to celé dávalo smysl zpětně – moje únava moje ticho moje výmluvy v posledních měsících těhotenství

Byla jsem příliš otřesená na to abych reagovala Plakala jsem ale nebyly to slzy poporodního štěstí ale naprosté bezmoci Zatímco jsem objímala své děti on odešel a nechal mě tam samotnou s otázkami na které jsem nikdy neměla odpovědi připravené

Po několika dnech mlčení požadoval testy otcovství Udělali jsme je A výsledek byl jednoznačný — ano byly to jeho děti

Myslela jsem že se po tom všem omluví že se vrátí a vše napravíme Ale jeho ego bylo silnější než pravda Neřekl promiň Nezeptal se jak mi je Ani se nezeptal jak se mají děti Jeho obvinění zůstalo viset mezi námi jako něco co nešlo odvolat

Naše rodina se rozpadla ne kvůli nevěře ale kvůli nedostatku důvěry Kvůli tomu že ve chvíli kdy mě měl držet za ruku a být oporou mě místo toho obvinil a odešel

Dnes se starám o dvojčata sama Pomáhá mi má matka a pár blízkých přátel Věřím že láska kterou jim dávám je silnější než bolest se kterou přišly na svět

A jestli se ptáte co bylo krutější — porod nebo slova mého manžela — odpověď je jednoduchá Bolest těla se zahojí ale slova která padla zůstávají navždy

Možná si někdy uvědomí co ztratil Ale já už se neohlížím Jsem matka a to je dnes moje jediná jistota kterou mi nikdo nevezme