V malé nemocniční místnosti panovalo ticho. Pětiletý chlapec ležel na sněhobílé prostěradle, jeho oči byly velké a unavené. Lékaři rodičům říkali, že operace je jeho poslední nadějí.

Sestřičky chystaly ho k narkóze a najednou chlapec tiše zašeptal:

— Může… může Arči přijít ke mně?

— Kdo je Arči, zlato? — podivila se jedna ze sester.

— Můj pes. Moc mi chybí. Prosím… — chlapcovy rty se třásly.

— Víš, miláčku, do nemocnice se zvířata nepouštějí. Jsi tak slabý, pochop… — snažila se mu vysvětlit.

Chlapec odvrátil pohled a slzy mu zažhlédly v koutcích očí:

— Ale já… možná ho už nikdy neuvidím.

Ta slova bodla sestřičku až do srdce. Podívala se na své kolegyně a nečekaně sama souhlasila:

— Dobře. Jen na chviličku.

Za hodinu rodiče přivedli Arčiho. Když ho pes uviděl, vyrazil k posteli, vyskočil a přitulil se ke chlapci. Ten se poprvé za dlouhé týdny usmál a pevně objal svého psa.

Lékaři a sestřičky sledovali tuto scénu s vlhkýma očima: přátelství člověka a psa bylo silnější než bolest a strach.

Ale najednou Arči zpozorněl. Jeho srst se ježila, prudce seskočil z postele a utíkal do rohu místnosti. Tam stál chirurg, který měl operaci provést. Pes začal zuřivě štěkat, až to působilo, že lékaře kousne.

— Odstraňte to zvíře! — vykřikl chirurg a couvnul.

Kolegové se snažili psa zklidnit, ale jeden z lékařů se podíval na chirurga a náhle pochopil důvod podivného chování psa.

Anesteziolog zachytil pach… ostrý, silný pach alkoholu.

— Pane Bože… — zašeptal. — Jsi opilý?!

V místnosti zavládla hrobová ticho. Rodiče zbledli, sestřičky se vyděšeně podívaly po sobě. Arči stále vrčel, jako by chránil svého malého pána.

Po několika minutách bylo vše jasné: chirurg totiž přišel na směnu opilý. Okamžitě ho odstavili a přišel o licenci.

Operaci odložili. Chlapce svěřili jinému lékaři a o několik dní později proběhla úspěšně.

Později všichni říkali: Arči nebyl jen věrný přítel — stal se andělem strážným. Kdyby nedošlo, výsledek mohl být tragický.