Naposledy, když jsem hodil klacek, všechno vypadalo jako obvykle. Rozběhla se jako vítr, s očima plnými světla a radosti, která zářila v každém jejím skoku. Luna — moje věrná kamarádka, moje malá rebelka s obrovským srdcem. Ale ten den se všechno změnilo. Rozběhla se… a už se nikdy nevrátila.

V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že to bude naposledy. Volal jsem ji, díval se do každého keře, naslouchal každému šelestu. Ale les jako by zadržel dech. Ticho — dříve teplé a útulné — se změnilo v těžké a kruté.

Byla víc než jen pes

Luna vstoupila do mého života, když jsem už téměř přestal věřit na zázraky. Malý chomáč srsti, který si od prvního pohledu našel místo v mém srdci. Cítila všechno — moji radost, moji bolest, mé strachy. Během bouří si schovávala čumáček do mých dlaní a za slunečných dnů mohla celé hodiny běhat po loukách, vtahující do své radosti i ty nejzasmušilejší kolemjdoucí.

Byli jsme spojenci ve všem: ve zlobení, v dobrodružstvích, v tichých večerech u krbu. Já mluvil — ona poslouchala. Ne proto, že by rozuměla slovům, ale protože cítila jejich pravdu.

Okamžik, který všechno změnil

Ten den její srdce přestalo bít. Vítr jako by ji odnesl spolu s listím. A moje srdce… se zlomilo. Zůstalo jen nehybné vodítko zavěšené u dveří. Jen její vůně na staré dece. Jen prázdné místo u mých nohou.

Dům se stal příliš tichým. Příliš prázdným. Ani zvuk deště nedokáže vyplnit tu prázdnotu. Přistihnu se, jak ji očekávám — každou chvíli uslyším její tlapky klapat po podlaze. Ale ticho nelže.

Vzpomínka, která bude žít navždy

Luna byla můj zázrak, můj dar od osudu. A i když už není vedle mě, žije v každém mém nádechu, v každém úderu mého srdce. Říká se, že čas léčí. Ale jsou rány, které se nikdy zcela nezahojí.

Vím, že se jednoho dne znovu setkáme — tam, kde není bolest ani loučení. Do té doby… ji ponesu v sobě. Navždy.

Spi klidně, má Luno. Byla jsi moje světlo, moje záchrana a můj nejvěrnější přítel.