Nora se však ani nepohnula.

Pomalu se otočila, podívala se na převrácený hrnec a potom na Hazel, která ji sledovala s napětím v očích.

„Opravdu se nás nebojíš?“ zeptala se Hazel.

Nora několik vteřin mlčela.

Pak odpověděla jedinou větou.

A v tu chvíli v domě zavládlo úplné ticho.

Nikdo z nich nečekal, že uslyší právě tohle.

Ještě před několika hodinami přitom všechno vypadalo jako obyčejný večer. Nora přišla do domu s jediným cílem: dokončit práci, kterou měla slíbenou, a co nejdříve odejít. Věděla, že domácnost nebude jednoduchá. Už předem ji varovali, že dívky, které zde žijí, mají pověst neposlušných a problémových dětí.

To, co jí nikdo neřekl, bylo, proč se tak chovají.

Dům stál stranou od ostatních a po setmění působil téměř opuštěně. Přes den nebylo nic zvláštního, ale jakmile se venku setmělo, chodby se ponořily do podivného ticha. Každý zvuk se v nich rozléhal mnohem hlasitěji, než by měl.

Nora si toho všimla hned první večer.

Dveře se samy pomalu zavíraly.

Z horního patra se ozývaly kroky.

A dívky ji pozorovaly způsobem, který jí nebyl příjemný.

Hazel byla z nich nejodvážnější. Nikdy dlouho nevydržela mlčet a často se snažila dospělé vyprovokovat. Ostatní dívky se držely spíše stranou, ale bylo vidět, že Hazel následují.

Nora se jim nesnažila vnucovat.

Nevyptávala se.

Nechtěla si hned první den získat jejich přízeň silou.

Místo toho jim připravila večeři a řekla, že pokud budou chtít, mohou jí později pomoci uklidit kuchyň.

Nikdo nepřišel.

Nora se nad tím jen pousmála.

„Dobře,“ řekla sama pro sebe. „Tak třeba zítra.“

Netušila, že právě její klid dívky znejišťoval nejvíc.

Byly zvyklé na dospělé, kteří se rychle rozzlobili. Když někdo zvýšil hlas, ustoupily. Když někdo začal vyhrožovat trestem, mlčely. Časem se naučily, že nejjednodušší způsob, jak člověka přimět odejít, je vyděsit ho.

A Nora se měla stát jejich další zkouškou.

První pokus přišel ještě před večeří.

Jedna z dívek schválně shodila sklenici ze stolu.

Rozbila se.

Nora se podívala na střepy a klidně řekla:

„Nikomu se nic nestalo. To je hlavní.“

Dívka čekala něco jiného.

„Nebudeš se zlobit?“

„Za rozbitou sklenici ne.“

„A kdybych to udělala schválně?“

Nora se na ni podívala.

„Pak bych se zeptala proč.“

Dívka nic neodpověděla.

Odešla.

O několik minut později se ozval smích z chodby.

Nora pochopila, že první zkoušku právě absolvovala.

Jen netušila, kolik dalších jich přijde.

V dalších dnech se dívky snažily zjistit, kde má Nora hranice.

Schovávaly jí věci.

Nechávaly otevřené dveře.

V noci dělaly hluk.

Jednou se ozvalo bušení z horního patra tak silné, že by většinu lidí okamžitě zvedlo z postele.

Nora tam vyšla.

Na chodbě nikdo nebyl.

„Hazel?“ zavolala.

Ticho.

Pak se zpoza dveří ozvalo potlačované chichotání.

Nora otevřela dveře.

Dívky tam seděly na posteli a snažily se tvářit nevinně.

„Byla to nehoda,“ řekla Hazel.

Nora si povzdechla.

„Dobře.“

„To je všechno?“

„Co by mělo být?“

Hazel pokrčila rameny.

„Nic.“

Nora se otočila a odešla.

Hazel za ní dlouho hleděla.

Poprvé se zdálo, že si není jistá, co si o ní má myslet.

Nora totiž nereagovala způsobem, který znaly.

Nebála se jich.

Ale ani se nesnažila nad nimi zvítězit.

A právě to bylo pro dívky mnohem nepochopitelnější než křik.

Postupně si Nora začala všímat ještě něčeho.

Když se domnívaly, že je nikdo nevidí, nebyly zlé.

Byly opatrné.

Tiché.

Někdy se k sobě chovaly téměř něžně.

Jedna z mladších dívek měla strach ze tmy. Hazel ji pokaždé doprovázela na chodbu a čekala, dokud se nevrátí do pokoje.

Nora to jednou zahlédla.

Nic neřekla.

Jen si uvědomila, že za jejich chováním možná existuje příběh, který jí zatím nikdo nevyprávěl.

Jednoho večera se rozhodla sednout si s nimi v obývacím pokoji.

„Nemusíme si povídat,“ řekla. „Můžeme jen sedět.“

Dívky na ni podezřívavě pohlédly.

„Proč?“

„Protože nemusíte být pořád samy.“

Hazel se zamračila.

„My nejsme samy.“

Nora se podívala na ostatní.

Nikdo nic neřekl.

A přesto bylo jasné, že její slova zasáhla něco citlivého.

Večer pokračoval v tichosti.

Nora četla knihu.

Dívky si šeptaly.

Na chvíli to vypadalo, že se mezi nimi začíná rodit jakási důvěra.

Pak však přišel okamžik, který všechno znovu změnil.

Bylo pozdě večer.

Nora stála v kuchyni a uklízela nádobí. Dívky byly několik metrů od ní.

Hazel se podívala na ostatní.

Něco jim zašeptala.

Odpovědí jí bylo několik nervózních pohledů.

Nora si jich všimla.

„Co máte v plánu?“

„Nic,“ odpověděla Hazel příliš rychle.

Nora se usmála.

„Dobře.“

Otočila se zpět k lince.

A právě tehdy se ozvala prudká rána.

Těžký hrnec spadl na podlahu přímo za jejími zády.

Zvuk byl tak hlasitý, že se otřásla okna.

Dívky okamžitě ztichly.

Čekaly.

Nora se pomalu otočila.

Na zemi ležel hrnec.

Hazel stála několik kroků od něj.

Nikdo se nehýbal.

Nora se podívala nejprve na předmět na podlaze a potom na dívky.

Hazel se snažila zachovat vážnou tvář.

Ale v očích měla napětí.

„Tak co?“ zeptala se.

Nora mlčela.

„Budeš křičet?“

Stále nic.

Hazel udělala krok dopředu.

„Opravdu se nás nebojíš?“

Ostatní dívky sklopily oči.

Možná čekaly, že Nora konečně ztratí trpělivost.

Možná právě na to celou dobu čekaly.

Nora se však nadechla, podívala se Hazel přímo do očí a odpověděla klidným hlasem.

Její slova byla krátká.

Jednoduchá.

Ale měla sílu, kterou nikdo v místnosti neočekával.

Hazel přestala dýchat.

Jedna z dívek si přikryla ústa.

A pak se stalo něco ještě podivnějšího.

Dívky se přestaly smát.

Přestaly provokovat.

Dokonce i Hazel vypadala, jako by najednou pochopila něco, co předtím odmítala vidět.

Nora se sklonila, zvedla hrnec a položila ho zpět na místo.

Potom se otočila k dívkám.

„Sedněte si,“ řekla.

Tentokrát nikdo neodporoval.

Hazel si pomalu sedla.

Nora zůstala stát před nimi.

„Teď mi můžete říct, proč to všechno děláte.“

Hazel sklopila hlavu.

Chvíli se nic nedělo.

Pak se ozval tichý hlas:

„Protože jsme chtěly vědět, jestli odejdeš.“

Nora zůstala nehybná.

„Proč bych měla odejít?“

Hazel se podívala na ostatní.

V jejích očích už nebyla drzost.

Byl tam strach.

„Protože všichni ostatní odešli.“

Nora pochopila, že večerní provokace nikdy nebyly jen hrou.

Dívky se nesnažily zjistit, jak snadno ji dokážou rozzlobit.

Snažily se zjistit něco úplně jiného.

Jestli je opustí také.

Nora si sedla naproti nim.

„Tak mě poslouchejte,“ řekla tiše. „Nemůžu vám slíbit, že všechno bude vždycky jednoduché. Ale jednu věc vám slíbit můžu.“

Dívky zvedly oči.

Nora však větu nedokončila hned.

Nejdříve se podívala na Hazel.

A právě v tom okamžiku se z horního patra ozval další zvuk.

Tentokrát to nebyla rána.

Byly to kroky.

Pomalu se blížily ke schodům.

Všechny dívky okamžitě zbledly.

Hazel se chytila Nořiny ruky.

„Noro…“ zašeptala.

„Co se děje?“

Hazel se podívala směrem ke schodům.

„Tohle jsme nebyly my.“

A Nora poprvé za celý večer pochopila, že hrnec nebyl tím nejděsivějším, co se v tom domě mohlo stát…