Déšť venku bil do oken tak silně, že lidé uvnitř téměř neslyšeli hudbu hrající z reproduktorů. Malá kavárna na rohu staré ulice byla téměř plná. Někteří hosté seděli nad notebooky, jiní tiše popíjeli kávu a snažili se uniknout sychravému večeru.

Pak se dveře prudce rozrazily.

Rána byla tak hlasitá, že několik lidí sebou trhlo.

Do kavárny vstoupil muž v promočeném černém kabátu. Vysoký. Rozzuřený. Dýchal těžce, jako by právě běžel několik kilometrů bez zastavení. Voda mu kapala z vlasů přímo na podlahu, ale on si toho vůbec nevšímal.

Jeho oči okamžitě začaly někoho hledat.

A když ji uviděl, všechno kolem jako by přestalo existovat.

Seděla u zadního stolu.

Klidná.

Tichá.

S šálkem čaje v rukou.

Anna.

Mladá servírka za pultem okamžitě ustoupila o krok dozadu.
„Pane… jste v pořádku?“

Muž ji ignoroval.

Rychlými kroky prošel mezi stoly tak prudce, že jeden host málem převrhl židli. Atmosféra v místnosti okamžitě ztěžkla.

„Ty sis opravdu myslela, že se můžeš schovávat?“ vyštěkl.

Několik lidí se otočilo.

Anna pomalu zvedla oči.

Nevypadala překvapeně.

Spíš unaveně.

„Davide…“ řekla tiše.

„Neříkej moje jméno!“ zařval tak hlasitě, až se několik hostů polekaně otočilo směrem ke dveřím.

Majitel kavárny už sahal po telefonu.

David si toho všiml.
„Nikdo nebude volat policii,“ procedil mezi zuby.
„Tohle je mezi mnou a jí.“

Anna pomalu položila šálek na stůl.

Její ruce se lehce třásly.

„Neměl jsi sem chodit.“

„Neměl?“ zasmál se hořce.
„Po tom všem? Po tom, cos udělala?“

Lidé kolem začali šeptat.

Někteří vytáhli telefony.

David byl čím dál agresivnější. Jeho hlas se rozléhal celou kavárnou.

„Zmizíš bez jediného slova a myslíš si, že tím všechno skončí?!“

Anna sklopila pohled.

A právě to ho rozzuřilo ještě víc.

„Podívej se na mě!“ vykřikl.

V kavárně zavládlo naprosté ticho.

Dokonce i déšť venku jako by zeslábl.

Anna konečně pomalu vstala.

Byla mnohem drobnější než on.

Ale když promluvila, její hlas byl klidný.

Příliš klidný.

„Víš vůbec, proč jsem odešla?“

David se ironicky usmál.
„Protože jsi zbabělec.“

Ta slova ji očividně zabolela.

Ale jen na vteřinu.

Pak udělala něco, co nikdo nečekal.

Vytáhla z kabelky malou obálku.

Starou. Pomačkanou.

Položila ji před něj.

„Přečti si to.“

David se zamračil.
„Co je to?“

„Pravda.“

Na okamžik zaváhal.

Pak obálku vzal a otevřel.

Uvnitř byla jediná fotografie.

A několik lékařských dokumentů.

Výraz v jeho tváři se okamžitě změnil.

„Ne…“

Jeho hlas zeslábl.

Hosté kolem přestali šeptat.

David znovu pohlédl na fotografii.

Malá holčička v nemocniční posteli.

Bez vlasů.

Napojená na přístroje.

A vedle ní Anna.

Plačící.

„To není možné…“ zašeptal.

Anna konečně zvedla oči přímo k němu.

A tehdy řekla větu, která ho zničila zevnitř.

„Je to tvoje dcera.“

V kavárně někdo zalapal po dechu.

David zbledl tak rychle, až to vypadalo, že se každou chvíli zhroutí.

„Ty… ty jsi byla těhotná?..“

Anna přikývla.

„Odešla jsem, protože ses tehdy změnil.“
Její hlas se třásl.
„Začal jsi pít. Křičel jsi. Rozbíjel věci. A já se bála, co bude dál.“

David pomalu ustoupil o krok.

Najednou už nepůsobil děsivě.

Jen zlomeně.

„Proč jsi mi to neřekla?..“

Anna se smutně usmála.

„Chtěla jsem.“
Odmlčela se.
„Ale pak lékaři zjistili, že je nemocná.“

David se podíval zpět na dokumenty.

Diagnóza.

Leukémie.

Ruce se mu začaly třást.

„Kolik jí je?..“

„Šest.“

V očích se mu objevily slzy.

Poprvé za celý večer nevypadal jako monstrum.

Vypadal jako člověk, který právě pochopil, o co přišel.

„Ještě žije?“ zeptal se téměř neslyšně.

Anna dlouho mlčela.

A právě to ticho ho vyděsilo víc než cokoliv předtím.

Pak tiše odpověděla:

„Proto jsem tě hledala.“

Davidovi se podlomila kolena.

Pomalu se sesunul na židli uprostřed tiché kavárny, zatímco venku dál padal déšť.

A poprvé po mnoha letech začal plakat.