Celé jeho tělo, dříve napjaté a v pozoru, se nyní zkroutilo v náhlé únavě, jakoby mu z kolen zmizela pevnost a síla. Oči se mu rozšířily v zmatku, když se ztratil ve světě, který právě přestal existovat.

Dříve se zde cítíval jako neotřesitelný pán situace, jako muž, který kontroluje každou akci a každé slovo. Všechno mělo své místo a svou logiku, každá věc měla svou hierarchii. Vojáci, kteří ho obklopovali, byli jako součást dobře promazaného stroje, každý měl svůj úkol, a ten byl prováděn do posledního detailu. Každý krok byl naplánován, každý pohyb byl předvídatelný, všechno mělo svůj řád. V té strnulé atmosféře nebylo prostoru pro chyby. A teď, teď se tento řád, který byl jakýmsi zárukou bezpečí a jistoty, rozpadal před jeho očima.

Zní to, jako by se něco neslyšně a nenápadně změnilo. Něco, co by se dalo těžko popsat, a přece to bylo očividné. Všechno, co věděl a čemu věřil, se začalo hroutit. Měl pocit, že neviditelná síť, která držela základnu pohromadě, se trhá, a každý jeho pohyb ho víc a víc zrazoval. Jakoby v tu chvíli ztratil kontakt s realitou, nebo snad realita ztratila kontakt s ním.

Otočil se k ostatním, ale slova mu zůstala v ústech. Kolem něj se ozývaly tiché kroky a šepoty, ale ten zvuk byl nyní cizí a nepřátelský, ne jako předtím, kdy veškerá komunikace byla pevná a jistá. Všechno bylo teď jiné, všechno znělo jako odraz, jenž ztratil svůj původní tvar a pevnost.

Všichni přítomní se na něj dívali, ale on cítil, že pohledy nejsou plné respektu, jak bývalo zvykem, ale spíše zvědavosti a obav. Byl to pohled, který nešlo přehlédnout, a najednou si uvědomil, že jeho autorita není zdaleka tak nezpochybnitelná, jak si myslel. Co bylo dříve stabilní, se teď zhroutilo. Nejen řád, který stál na pevných základech, ale i jeho vlastní postavení, které kdysi považoval za neotřesitelné, se začalo hroutit. Bylo to jako pád věže, která se zhroutila z jediné zbytečné vlny.

V tu chvíli se rozhodl. Možná to bylo instinktivní, nebo možná to byla poslední jiskra rozhodnosti, která mu ještě zůstala. Otočil se zpět a začal jednat, ale sám si nebyl jistý, zda jeho rozhodnutí budou mít stejnou váhu jako dřív. Ale i přes svou pochybnost věděl, že musí jednat. Jinak by se zhroutila všechna ta léta služby, které dal do své kariéry, všechny ty měsíce, kdy obětoval své osobní hodnoty pro vyšší cíl. Ztráta této jistoty znamenala ztrátu všeho, co v životě postavil.

A přesto, jak se rozhodoval a kroky, které podnikal, se zdály být stále těžší. Každé rozhodnutí jako by bylo přetížené váhou světa, který najednou přestal dávat smysl. Důstojník cítil, že on už nemá kontrolu, že něco, co bylo jeho pýchou, se rozpadalo a přecházelo do něčeho neznámého, neuchopitelného. A to bylo vše, co teď měl. Ne jistotu, ale strach z toho, co přijde.

Nyní už věděl, že svět, který považoval za pevný, je jen iluze.