Vzduch, který ještě před chvílí tiše proudil ventilačními šachtami, se náhle zdál těžký a nehybný. Světla na stropě jemně zablikala, jako by si nebyla jistá, zda mají pokračovat v osvětlování prostoru, který se náhle stal cizím i sám sobě. Kroky, které se pravidelně rozléhaly podél kovové podlahy, utichly — ne proto, že by někdo vydal rozkaz k zastavení, ale protože nikdo nedokázal udělat další.

Marek stál uprostřed chodby a snažil se zhluboka nadechnout. Nepomohlo to. Měl pocit, že kyslík zmizel, že se ocitl v prostoru, který se jen tváří jako skutečný. Natáhl ruku před sebe, jako by chtěl nahmatat něco neviditelného — hranici, překážku, nebo snad odpověď.

„Slyšel jsi to?“ zašeptala Jana za jeho zády.

Neodpověděl hned. Protože slyšel. Všichni to slyšeli. Ten zvuk nebyl hlasitý, ale byl nepřehlédnutelný. Připomínal vzdálené kroky, jenže neodpovídaly rytmu nikoho z nich. Byly nepravidelné, občas se zrychlily, pak náhle utichly, jako by se pohybovaly mimo čas, který znali.

„To je jen ozvěna,“ řekl nakonec Marek, ale jeho slova zněla dutě.

Chodba se táhla dál do tmy, přestože podle plánů měla končit o pár metrů dál. Teď však její konec mizel v neurčité šedi, která pohlcovala světlo i jistotu. Stěny, ještě před chvílí hladké a známé, se zdály být o něco blíž. Nebo to byl jen pocit?

Jana udělala krok vpřed.

Zvuk jejích bot se rozlehl chodbou — a vrátil se zpět, ale jinak. O sekundu později, o tón hlubší, jako by ho někdo napodobil.

Marek sevřel pěsti. „Tohle není v pořádku.“

„To jsme pochopili,“ odpověděla tiše.

Znovu se ozvaly ty kroky. Tentokrát blíž.

Nebylo možné určit odkud přicházejí. Zdálo se, že jsou všude — za nimi, před nimi, ve stěnách, možná i pod podlahou. Každý další zvuk narušoval poslední zbytky jistoty, že chodba je jen obyčejným prostorem spojujícím dvě místa.

„Měli bychom se vrátit,“ navrhla Jana.

Marek se otočil.

Zarazil se.

Chodba za nimi zmizela.

Místo ní byla stejná šedá prázdnota, jaká se rozprostírala před nimi. Bez dveří, bez značek, bez jakéhokoli orientačního bodu. Jako by nikdy neexistovala.

„To není možné,“ vydechl.

Ticho, které následovalo, bylo jiné než předtím. Nebylo to jen absence zvuku. Bylo to aktivní, téměř hmatatelné ticho, které tlačilo na uši a nutilo mysl hledat něco, čeho by se mohla chytit.

Pak se světla rozsvítila silněji.

Na zlomek sekundy.

A v tom záblesku oba spatřili něco na konci chodby.

Postavu.

Stála nehybně, příliš daleko na to, aby bylo možné rozeznat detaily, a přesto dost blízko, aby bylo jasné, že tam je. Nebyla tam předtím. Tím si byli jistí.

Světla znovu zeslábla.

Postava nezmizela.

„Vidíš to taky?“ zeptala se Jana sotva slyšitelně.

Marek přikývl, i když věděl, že v tom šeru to není vidět.

Kroky ustaly.

A pak se postava pohnula.

Ne směrem k nim. Ne pryč.

Jen se nepatrně posunula, jako by testovala samotný prostor, ve kterém existovala.

Chodba znovu „nadechla“.

Vzduch se dal do pohybu, světla se ustálila — ale nic už nebylo stejné.

Protože teď věděli, že chodba není jen místem.

Byla něčím, co je vnímá.