Ten zvuk se rozlil prostorem a jako by se odrazil od každé stěny, i když místnost byla malá. Zůstal viset ve vzduchu déle, než by měl, a já měl nepříjemný pocit, že jsem právě uzavřel něco víc než jen obyčejné dveře.

Zůstal jsem stát na místě.

Neotočil jsem se.

Nevím proč.

Možná instinkt. Možná ten zvláštní tlak v hrudi, který mi říkal, že jakýkoliv pohyb by mohl něco změnit. Něco narušit.

Vzduch byl těžký.

Jako by se nehýbal.

Zhluboka jsem se nadechl, ale ani to nepomohlo. Místnost měla zvláštní pach — ne úplně nepříjemný, spíš starý. Zapomenutý.

Pomalu jsem se otočil.

Na první pohled nebylo nic zvláštního.

Prázdná místnost. Stůl, dvě židle, stará skříň u zdi. Okno bylo zakryté těžkým závěsem, skrz který nepronikalo téměř žádné světlo.

A přesto…

něco nesedělo.

Udělá krok.

Podlaha tiše zavrzala.

Zvuk byl ostrý, nepřirozený, jako by ho někdo zesílil. Zastavil jsem se.

Naslouchal.

Nic.

Jen moje vlastní dýchání.

A pak—

druhý krok.

Ne můj.

Ztuhl jsem.

Ten zvuk přišel zezadu.

Přesně od dveří.

Pomalu jsem otočil hlavu.

Dveře byly zavřené.

Klika nehybná.

Nikdo tam nestál.

„Haló?“ zavolal jsem.

Můj hlas zněl cize.

Pohlcený.

Jako by ho místnost nechtěla pustit ven.

Žádná odpověď.

Jen to ticho.

Ale už to nebylo obyčejné ticho.

Bylo naplněné.

Napjaté.

Jako by čekalo.

Udělám další krok.

Tentokrát opatrněji.

A znovu—

ten druhý krok.

Tentokrát téměř současně.

Zastavil jsem se.

Srdce mi bušilo.

„To není možné,“ zašeptal jsem.

Pomalu jsem se otočil čelem ke dveřím.

„Kdo je tam?“ zeptal jsem se.

Ticho.

Ale ne prázdné.

V tom tichu bylo něco…

něco, co naslouchalo.

Pak se klika nepatrně pohnula.

Ne úplně.

Jen o milimetr.

Ale viděl jsem to.

Přísahám.

Udělal jsem krok zpět.

Podlaha zavrzala.

A ten druhý zvuk se ozval taky.

Tentokrát blíž.

Mnohem blíž.

„Dost,“ řekl jsem nahlas, víc sám sobě než komukoliv jinému.

Musel jsem to ukončit.

Přešel jsem ke dveřím.

Každý krok byl těžší než ten předchozí.

Jako by mě něco brzdilo.

Jako by mě něco nechtělo pustit ven.

Natáhl jsem ruku ke klice.

Zastavil jsem se.

Ten pocit byl příliš silný.

Jako by někdo stál těsně za mnou.

Tak blízko, že jsem skoro cítil jeho přítomnost.

Pomalu jsem otočil hlavu.

Nic.

Prázdno.

Ale ten pocit nezmizel.

Naopak.

Zesílil.

Rychle jsem sevřel kliku a trhl.

Dveře se otevřely.

Světlo z chodby vniklo dovnitř.

Ostré.

Skutečné.

Vyšel jsem ven.

Okamžitě.

Bez ohlédnutí.

A zabouchl za sebou.

Tentokrát byl zvuk jiný.

Krátký.

Normální.

Úleva přišla okamžitě.

Nadechl jsem se.

Vzduch byl lehčí.

Živý.

Opřel jsem se o zeď a zavřel oči.

„To nic nebylo,“ řekl jsem si.

Ale věděl jsem, že lžu.

Pomalu jsem otevřel oči.

A podíval se na dveře.

Na okamžik jsem zaváhal.

Pak jsem se otočil a chtěl odejít.

A tehdy jsem si všiml detailu, který mi sevřel žaludek.

Na druhé straně dveří…

na hladkém povrchu dřeva…

se pomalu objevily otisky.

Zevnitř.

Jako by někdo právě položil ruce na dveře.

A zůstal tam.

Čekat.