Ten den zněla slova lékaře téměř jako rozsudek. V ordinaci panovalo tíživé ticho a zdálo se, že se čas na okamžik zastavil. Na stěně tikaly hodiny, jejich pravidelný zvuk byl najednou nepříjemně hlasitý, jako by každá vteřina zdůrazňovala váhu toho, co právě zaznělo.

Anna seděla na židli naproti stolu a pevně svírala popruh své kabelky. Její pohled byl upřený na podlahu, jako by hledala odpověď někde mezi dlaždicemi.

„Je mi líto,“ řekl lékař tiše. „Výsledky testů jsou jednoznačné.“

Ta slova se v místnosti rozplynula pomalu, ale jejich význam zůstal viset ve vzduchu.

Vedle Anny seděl její manžel Petr. Opřel lokty o kolena a spojil ruce, jako by se snažil soustředit na každé další slovo.

„Jak rychle…?“ zeptal se nakonec.

Lékař chvíli váhal.

„Nemůžeme to říct přesně,“ odpověděl opatrně. „Ale nemoc je ve velmi pokročilém stadiu.“

Anna konečně zvedla hlavu.

Její oči byly klidné, ale bylo v nich něco hlubokého – směs šoku, strachu a tiché odvahy.

„Co máme dělat?“ zeptala se.

Lékař se lehce naklonil dopředu.

„Zaměřit se na čas, který máte,“ řekl. „A využít ho co nejlépe.“

Ta rada zněla jednoduchě, ale Anna věděla, že nic na tom nebude jednoduché.

Když vyšli z nemocnice, venku svítilo slunce. Lidé chodili po ulici, děti se smály a někdo na rohu prodával květiny.

Svět se zdál být úplně stejný jako ráno.

Jen jejich život už stejný nebyl.

Petr otevřel dveře auta a počkal, až Anna nastoupí. Pak chvíli stáli vedle sebe bez slov.

„Měli bychom jet domů?“ zeptal se.

Anna se podívala na nebe.

„Ne,“ řekla po chvíli. „Ještě ne.“

„Kam chceš jet?“

Anna se slabě usmála.

„Pamatuješ si to malé jezero, kam jsme jezdili, když byly děti malé?“

Petr přikývl.

„Ano.“

„Pojeďme tam.“

Cesta trvala asi čtyřicet minut. Po silnici lemované stromy, které právě začínaly měnit barvu listů. Anna se dívala z okna a přemýšlela o všech letech, které prožila – o dnech plných práce, starostí i radosti.

Když dorazili k jezeru, bylo tam ticho.

Jen voda se jemně pohybovala a vítr šustil v trávě.

Anna vystoupila z auta a pomalu se vydala k břehu. Petr šel vedle ní.

„Víš,“ řekla po chvíli, „když jsme sem jezdili s dětmi, vždycky jsem si myslela, že máme nekonečně času.“

Petr se na ni podíval.

„A teď?“

Anna se posadila na starý dřevěný most.

„Teď vím, že čas je ten nejvzácnější dar.“

Chvíli mlčeli.

Pak Anna vzala Petra za ruku.

„Neboj se,“ řekla jemně.

„Jak se nemám bát?“ odpověděl tiše.

Anna se usmála, tentokrát o něco jistěji.

„Protože ten čas, který máme, je pořád náš.“

Seděli tam dlouho, sledovali vodu a poslouchali vítr.

A i když slova lékaře toho dne zněla jako rozsudek, Anna v té chvíli pochopila něco důležitého.

Že někdy člověk nemůže změnit to, co ho čeká.

Ale může změnit to, jak prožije každý den, který ještě přijde.