Nikdo z personálu oddělení tehdy netušil, že obyčejná prosba starého pacienta se promění v jeden z nejdojemnějších okamžiků, jaké kdy v nemocnici zažili. Byl to jeden z těch dlouhých zimních dnů, kdy se za okny nemocnice pomalu stmívá už odpoledne a chodby se plní tlumeným světlem lamp.
Na pokoji číslo dvanáct ležel sedmdesátiletý muž jménem Karel Havel. Nebyl to člověk, který by si často stěžoval. Naopak – sestry říkaly, že je jeden z nejtrpělivějších pacientů na oddělení. Vždy poděkoval za každou maličkost a dokonce se snažil žertovat, i když ho občas něco bolelo.
Jednoho večera přišla sestra Petra zkontrolovat jeho léky. Karel seděl opřený o polštáře a díval se z okna, kde se na tmavé obloze pomalu objevovaly první hvězdy.
„Pane Havle, potřebujete ještě něco?“ zeptala se Petra.
Karel se na chvíli zamyslel.
„Možná jednu malou věc,“ odpověděl opatrně.
„Jakou?“
Muž se trochu pousmál, ale bylo vidět, že je trochu nervózní.
„Víte… zítra má moje žena narozeniny.“
Petra přikývla.
„A ona přijde na návštěvu?“
Karel zavrtěl hlavou.
„To právě nevím,“ řekl tiše. „Je už taky starší a cesta sem je pro ni dlouhá.“
Na chvíli se odmlčel, jako by přemýšlel, jestli má pokračovat.
„Ale chtěl bych pro ni něco udělat.“
Sestra si přisunula židli blíž k posteli.
„Co máte na mysli?“
Karel se lehce zasmál.
„Je to možná hloupé,“ řekl.
„Určitě není,“ ujistila ho Petra.
„Chtěl bych jí zazpívat.“
Petra zamrkala.
„Zazpívat?“
„Ano,“ přikývl Karel. „Celý život jsem jí každý rok zpíval její oblíbenou písničku k narozeninám. A nechci, aby to letos chybělo.“
Sestra se usmála.
„A jak vám můžeme pomoct?“
Karel se trochu stydlivě podíval na podlahu.
„Možná… kdybychom jí mohli zavolat.“
Petra chvíli přemýšlela, pak přikývla.
„Myslím, že to dokážeme.“
Druhý den večer se na pokoji číslo dvanáct sešlo několik členů personálu. Lékař, dvě sestry a dokonce i mladý sanitář Tomáš.
Na stolku stál malý telefon nastavený na hlasitý odposlech.
„Je připravený?“ zeptala se Petra.
Karel přikývl, i když bylo vidět, že je trochu dojatý.
Telefon zazvonil.
Po několika vteřinách se ozval jemný ženský hlas.
„Haló?“
„Marie?“ řekl Karel.
Na druhé straně nastalo ticho.
„Karle?“ odpověděla žena překvapeně.
„Ano, to jsem já.“
„Co se děje?“
Karel se nadechl.
„Chtěl jsem ti popřát k narozeninám.“
Marie se tiše zasmála.
„Na to jsi nikdy nezapomněl.“
„A nezapomenu ani letos,“ řekl Karel.
Pak se trochu narovnal a začal zpívat starou písničku, kterou si kdysi zpívali jako mladí.
Jeho hlas nebyl silný ani dokonale čistý. Byl trochu roztřesený a místy tichý.
Ale byl upřímný.
Když dozpíval poslední slova, na pokoji bylo úplné ticho.
Z telefonu se ozvalo tiché vzlyknutí.
„Děkuju,“ zašeptala Marie.
Sestry si nenápadně utřely oči.
Sanitář Tomáš se otočil k oknu, aby nikdo neviděl, že je dojatý.
Karel se jen jemně usmál.
„Uvidíme se brzy,“ řekl své ženě.
A v tu chvíli si všichni v pokoji uvědomili, že někdy stačí opravdu jen malá prosba, aby se obyčejný den proměnil v okamžik, na který nikdo z nich nikdy nezapomene.