V tu noc panovalo na chodbách dětského oddělení zvláštní ticho. Nebylo to ticho, které přináší klid. Bylo to ticho naplněné očekáváním, jakoby se samotné stěny nemocnice snažily naslouchat tomu, co se má stát.

Slabé světlo nočních lamp dopadalo na dlouhou chodbu, kde se linoleum lesklo pod pravidelnými kroky noční sestry. Hodiny na stěně ukazovaly půl třetí ráno — čas, kdy většina pacientů spí a nemocnice na chvíli zpomalí svůj nekonečný rytmus.

Sestra Lenka nesla v ruce desky s poznámkami a pomalu procházela kolem pokojů. Z každého pokoje se ozýval jiný zvuk: tiché pípání přístrojů, hluboké dýchání spících dětí nebo občasné zašustění přikrývky.

Zastavila se u pokoje číslo sedm.

Tam ležel osmiletý chlapec jménem Matěj.

Do nemocnice přišel před třemi dny s vážnou infekcí, která jeho tělo oslabila tak rychle, že lékaři museli jednat okamžitě. Přes den byl Matěj statečný. Dokonce se snažil vtipkovat s doktory a kreslil obrázky pro sestry.

Ale v noci… v noci byl často tichý a zamyšlený.

Lenka tiše otevřela dveře.

Matěj nespal. Ležel na zádech a díval se na strop, jako by počítal malé světelné odlesky lampy.

„Pořád vzhůru?“ zeptala se Lenka jemně.

Chlapec se na ni otočil.

„Nemůžu spát,“ přiznal.

Lenka přešla k posteli a zkontrolovala monitor.

„Bolí tě něco?“

Matěj zavrtěl hlavou.

„Ne.“

„Tak co tě trápí?“

Chlapec chvíli mlčel.

„Myslíte, že nemocnice slyší, když někdo přemýšlí?“ zeptal se náhle.

Lenka se usmála, ale otázka ji překvapila.

„Proč by měla?“ odpověděla otázkou.

Matěj pokrčil rameny.

„Protože tady je někdy takové ticho,“ řekl. „Jako by všechno poslouchalo.“

Sestra se posadila na židli vedle postele.

„A co by podle tebe měla slyšet?“ zeptala se.

Matěj se na chvíli zadíval na své ruce.

„Přání,“ řekl tiše.

„Jaké přání?“

Chlapec se trochu zavrtěl pod přikrývkou.

„Abych mohl zase běhat,“ odpověděl.

Ta slova zazněla v pokoji velmi tiše, ale měla váhu, která naplnila celé ticho.

Lenka věděla, že Matěj miloval fotbal. Jeho rodiče přinesli do pokoje malý míč a fotografie z turnajů, kde hrál se svým týmem.

„Víš,“ řekla pomalu, „někdy přání potřebují čas.“

Matěj se na ni podíval.

„Ale když na ně myslíme dost silně… může se stát něco dobrého.“

Chlapec chvíli přemýšlel.

„Tak já budu myslet hodně,“ rozhodl se.

Lenka se usmála.

„To je dobrý plán.“

Po chvíli Matěj konečně zavřel oči. Jeho dýchání se postupně uklidnilo.

Sestra ještě chvíli seděla vedle postele a poslouchala tiché zvuky oddělení.

Na chodbě bylo stále to zvláštní ticho. Ale tentokrát se jí zdálo trochu jiné.

Možná proto, že někde v jednom malém nemocničním pokoji právě usnul chlapec, který si přál jediné jednoduché přání.

Znovu běhat.