Déšť nad Santiago Matatlán v Oaxace zuřil téměř celou noc. Vítr narážel do stěn malého hliněného domu tak silně, jako by chtěl strhnout střechu. Staré dřevěné okenice rachotily a mezi prkny občas pronikla tenká linie vody. Uvnitř domu však svítila malá olejová lampa a její světlo vytvářelo na stěnách měkké, třepotající se stíny.
U stolu seděl starý muž jménem Mateo. Jeho ruce byly drsné od let práce na poli a kolem očí měl hluboké vrásky, které vyprávěly příběh o dlouhém a ne vždy lehkém životě. Přesto byl v jeho pohledu klid, který přichází jen s časem.
Na druhé straně stolu seděla jeho vnučka Lucía. Bylo jí sotva deset let a déšť ji očividně znervózňoval. Každý silnější náraz větru ji přiměl podívat se ke dveřím.
„Dědo,“ zašeptala, „myslíš, že bouře odnese střechu?“
Mateo se lehce usmál a zavrtěl hlavou.
„Tenhle dům stojí už skoro padesát let,“ řekl klidně. „Přežil horší bouře než tuhle.“
Lucía se podívala nahoru na strop, jako by chtěla ověřit, jestli má pravdu.
„A ty jsi ho postavil?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděl Mateo. „Se svým otcem.“
Na chvíli zavládlo ticho. Venku vítr znovu zesílil a déšť začal bubnovat do střechy ještě hlasitěji.
Lucía si přitáhla deku blíž k ramenům.
„Maminka říkala, že zítra přijede někdo z města,“ řekla.
Mateo pomalu přikývl.
„Ano. Přijede.“
„Proč?“
Starý muž chvíli neodpovídal. Jeho pohled se zastavil na staré dřevěné truhle u stěny.
„Protože někteří lidé chtějí koupit naši půdu,“ řekl nakonec.
Lucía se zamračila.
„Ale proč?“
Mateo vstal, pomalu přešel k truhle a otevřel ji. Uvnitř byly staré fotografie, několik dopisů a malý kus tmavého kamene.
Vzal kámen do ruky a chvíli si ho prohlížel.
„Protože si myslí, že je tady něco cenného,“ odpověděl.
Lucía se k němu přiblížila.
„Co je to?“
„Obsidián,“ řekl Mateo.
„Je vzácný?“
Starý muž pokrčil rameny.
„Pro některé lidi ano.“
Lucía se posadila zpátky ke stolu.
„A prodáš jim tu půdu?“
Mateo se znovu posadil naproti ní. Oheň v malé peci tiše praskal a místnost se naplnila teplem.
„Nevím,“ přiznal.
„Ale když ji prodáš,“ pokračovala Lucía pomalu, „tak ten dům…“
Nedokončila větu.
Mateo věděl, co chce říct.
„Ano,“ odpověděl tiše. „Možná by zmizel.“
Lucía se zadívala do plamene lampy.
„Já nechci, aby zmizel.“
Starý muž se usmál. Ten úsměv byl jemný, ale trochu smutný.
„Já taky ne,“ řekl.
Venku bouře stále zuřila, ale zdálo se, že pomalu slábne. Vítr už nebil do stěn tak divoce jako před hodinou.
Lucía si položila hlavu na stůl.
„Dědo?“ zamumlala ospale.
„Ano?“
„Když přijedou ti lidé z města… můžeš jim říct ne?“
Mateo se zadíval na staré fotografie v truhle. Na jedné z nich byl jeho otec, stojící přesně na tom místě, kde teď rostl velký agávový keř.
Zavřel truhlu.
„Ano,“ řekl po chvíli.
Lucía už téměř spala, ale usmála se.
Bouře venku konečně začala slábnout. Déšť se změnil v tiché kapání a vítr se pomalu uklidnil.
A zatímco noc nad Santiago Matatlán v Oaxace pomalu ustupovala, starý dům z hlíny stál pevně na svém místě — stejně jako rozhodnutí muže, který věděl, že některé věci se prostě neprodávají.