A na to druhé období, které nikdo neuměl pojmenovat.

Nebyla to budoucnost. Nebyla to ani přítomnost. Bylo to jen prázdné čekání, ve kterém každá hodina bolela víc než ta předchozí.

Lucas byl obyčejný kluk s neobyčejně hlasitým smíchem. Měl rozcuchané vlasy, které nikdy nechtěl učesat, a kapsy plné kamínků, listů a podivných pokladů, které nacházel cestou ze školy.

Ten den byl jako každý jiný.

Ráno si stěžoval, že má tělocvik, protože prý „běhání je zbytečné, když existují kola“. Snědl polovinu toastu, druhou polovinu nechal na talíři a slíbil, že odpoledne pomůže tátovi v garáži.

Pak si přehodil batoh přes rameno a zabouchl dveře.

Nikdo netušil, že to bude naposledy, kdy ho uvidíme odcházet.

Škola skončila ve dvě hodiny.

Lucas obvykle chodil domů pěšky. Cesta trvala sotva deset minut a vedla přes malé náměstí a park s velkou lípou uprostřed.

Když se ve tři nevrátil, jeho matka si myslela, že se jen někde zdržel.

V půl čtvrté zavolala jeho kamarádovi.

Lucas tam nebyl.

Ve čtyři hodiny už prohledávali park.

V pět přijela policie.

Od té chvíle se náš život proměnil v nekonečný kolotoč otázek.

Prohledávaly se lesy, sklepy, opuštěné domy. Dobrovolníci chodili ulicemi s baterkami, policisté mluvili s každým, kdo mohl něco vidět.

Ale po Lucasovi nebyla ani stopa.

Jen jeho modrá čepice, kterou našli ležet u lavičky v parku.

První dny byly plné naděje.

Lidé říkali věty jako: „Určitě se najde.“
„Děti se někdy zatoulají.“
„Možná jen někam odjel s někým známým.“

Jenže dny se změnily v týdny.

A naděje začala být tišší.

Lucasův pokoj zůstal přesně tak, jak ho opustil. Na stole ležela rozepsaná stránka domácího úkolu. Na poličce stála řada malých autíček, která sbíral už od školky.

Jeho matka tam chodila každý večer.

Seděla na posteli a čekala.

Ne proto, že by věřila, že Lucas najednou otevře dveře.

Ale protože si nedokázala představit, že by přestala čekat.

O měsíc později bylo město jiné.

Lidé mluvili tišeji. Děti už nechodily domů samy. Rodiče stáli před školou a nervózně sledovali hodiny.

Lucas se stal jménem, které všichni znali.

Ale odpovědi stále nepřicházely.

Pak jednoho chladného rána zazvonil telefon na policejní stanici.

Volal starší muž, který bydlel na samotě asi deset kilometrů od města.

Řekl, že v noci slyšel něco zvláštního.

Ne křik.

Ne volání.

Jen slabé klepání.

Prý vycházelo ze staré kůlny za jeho domem.

Policie přijela během několika minut.

Dveře kůlny byly zamčené zvenku.

Když je otevřeli, uvnitř byla tma a pach vlhkého dřeva.

A v rohu, zabalený do staré deky, seděl malý kluk.

Lucas.

Byl vyčerpaný, hubenější a vystrašený, ale živý.

Když ho policista vzal do náruče, Lucas jen tiše řekl:

„Já jsem věděl, že mě někdo najde.“

Zpráva o jeho nalezení se rozšířila městem během několika hodin.

Lidé stáli před nemocnicí, objímali se a plakali.

Poprvé po dlouhém měsíci to nebyly slzy beznaděje.

Byly to slzy úlevy.

A tehdy jsme si všichni uvědomili něco zvláštního.

Čas se opravdu rozdělil na dvě části.

Na dobu před tím dnem, kdy byl Lucas jen jedním z mnoha dětí ve městě.

A na dobu potom — kdy jsme si všichni začali mnohem víc vážit každého obyčejného odpoledne, kdy se děti vracejí domů a zabouchnou za sebou dveře.

Protože někdy je ten největší zázrak právě v tom, že se někdo prostě vrátí.