Když jsme se s Artemem seznámili, jeho smysl pro humor mě dokonce přitahoval. Byl spontánní, společenský a dokázal během několika minut rozpustit jakoukoli trapnou atmosféru. Na rodinných oslavách nebo večírcích u přátel býval vždy středem pozornosti. Lidé se kolem něj shlukovali, čekali na další příběh a on si tu roli očividně užíval.
Jenže tehdy jsem ještě nevěděla, jak často budou ty příběhy vyprávěny na můj účet.
Poprvé jsem si toho všimla asi rok po svatbě. Byli jsme na narozeninové oslavě jeho kolegy. Seděli jsme u dlouhého stolu, lidé pili víno, povídali si a atmosféra byla uvolněná. Artem se najednou postavil, zvedl sklenici a začal vyprávět historku o tom, jak jsme se kdysi ztratili na výletě v horách.
Zpočátku jsem se usmívala.
Jenže v jeho verzi příběhu jsem vypadala jako naprosto bezradný člověk, který neumí číst mapu, panikaří kvůli každé maličkosti a nakonec se rozpláče uprostřed lesa.
Lidé se smáli.
Artem vyprávěl živě, přidával gesta, měnil hlas a dramaticky popisoval každý detail. V jeho podání to opravdu znělo jako komická situace.
Jenže pravda byla trochu jiná.
Tehdy jsme byli oba unavení, ztratili jsme správnou cestu a chvíli jsme opravdu nevěděli, kudy dál. Nakonec jsme se tomu později smáli oba. Ale slyšet ten příběh před deseti lidmi, kteří mě sotva znali, bylo najednou nepříjemné.
Když jsme jeli domů, řekla jsem mu to.
„Možná bys příště nemusel ze mě dělat hlavní postavu každého vtipu,“ řekla jsem opatrně.
Artem se jen zasmál.
„Ale vždyť to je přece jen legrace,“ odpověděl. „Nikdo to nebere vážně.“
Možná měl pravdu. Možná to lidé opravdu brali jen jako zábavnou historku.
Jenže postupem času se ty příběhy začaly opakovat čím dál častěji.
Na rodinných setkáních, na grilování s přáteli, dokonce i při setkáních s lidmi, které jsem viděla poprvé v životě. Artem měl celou sbírku „vtipných“ epizod z našeho společného života.
Jak jsem prý jednou omylem koupila příliš slanou polévku v restauraci a pak se snažila číšníkovi vysvětlit, že chyba musí být v kuchyni.
Jak jsem prý zapomněla klíče doma a musela jsem čekat hodinu před dveřmi.
Jak jsem jednou v obchodě zakopla o vozík.
V jeho podání byly tyto okamžiky téměř legendární.
A pokaždé, když začal větu slovy: „To vám musím říct, co se jednou stalo mojí ženě…“, cítila jsem, jak se ve mně něco stáhne.
Ne proto, že by ty situace byly tak hrozné.
Ale protože jsem si postupně uvědomila jednu věc.
Pro Artema byly ty příběhy způsobem, jak bavit ostatní. Pro mě to byly malé momenty, kdy jsem se cítila vystavená před publikem, aniž bych o to stála.
Jednoho večera jsme byli na večeři u jeho přátel. Atmosféra byla příjemná, na stole hořely svíčky a všichni byli v dobré náladě.
Artem se znovu nadechl, aby začal další historku.
Tentokrát o tom, jak jsem prý kdysi popletla jména dvou jeho kolegů a vytvořila z toho trapnou situaci.
Ale tentokrát jsem ho jemně přerušila.
„Počkej,“ řekla jsem klidně.
Všichni se na mě podívali.
Usmála jsem se a dodala: „Ten příběh znám. Ale možná by dnes mohl Artem vyprávět něco o sobě.“
Na chvíli nastalo ticho.
Pak se někdo zasmál. Ne posměšně, ale spíš překvapeně.
Artem se na mě podíval, jako by si poprvé uvědomil, co jsem tím myslela.
A já jsem v tu chvíli pochopila, že někdy stačí jen jedno klidné slovo, aby si lidé uvědomili, že humor je nejzábavnější tehdy, když nikoho nestaví do nepříjemné role.