Marek zůstal na okamžik stát uprostřed obývacího pokoje. Sklenice v jeho ruce se lehce zachvěla a led v ní tiše zacinkal. V bytě panovalo přítmí, jen lampička na polici vrhala teplé světlo na stůl, kde ležela otevřená kniha a několik rozházených papírů.

Zvonění se ozvalo znovu.

Tentokrát ještě naléhavěji.

Marek si promnul čelo. Nebyl zvyklý na nečekané návštěvy. Většina lidí věděla, že večery tráví rád v klidu. Ten den byl navíc obzvlášť dlouhý a únavný. Těšil se jen na ticho, hudbu a chvíli, kdy nebude muset na nic myslet.

Ale někdo za dveřmi měl zřejmě jiný plán.

Položil sklenici na stůl a pomalu se vydal ke dveřím. Každý krok po parketách zněl v tichém bytě hlasitěji, než by čekal.

Když došel do předsíně, zvonek zazvonil potřetí.

„Už jdu,“ zamumlal spíš pro sebe než pro člověka na druhé straně dveří.

Zastavil se před nimi a na chvíli zaváhal. Bylo něco zvláštního na tom způsobu zvonění. Nebyla to netrpělivost souseda ani návštěva kurýra. Byl v tom zvláštní tlak, který se nedal přesně pojmenovat.

Nakonec otevřel.

Na chodbě stál muž v tmavém kabátě. Na první pohled vypadal obyčejně, ale jeho výraz byl vážný a soustředěný. V ruce držel malou obálku.

„Marek Novotný?“ zeptal se.

Marek přikývl.

„Ano.“

Muž mu podal obálku. „Tohle je pro vás. Bylo mi řečeno, že to musím doručit osobně.“

Marek si obálku vzal, ale stále nechápal, co se děje.

„Od koho to je?“ zeptal se.

Muž jen lehce pokrčil rameny. „To nevím. Jen jsem měl zajistit, aby se to dostalo přímo k vám.“

Pak se otočil a bez dalšího vysvětlení odešel chodbou ke schodům.

Dveře výtahu se s tichým cvaknutím zavřely a na chodbě zůstalo ticho.

Marek pomalu zavřel dveře bytu a zůstal stát v předsíni s obálkou v ruce. Byla obyčejná, světle hnědá, bez adresy a bez známky.

Jen jeho jméno napsané černým inkoustem.

Vrátil se do obývacího pokoje a posadil se ke stolu. Lampička osvětlovala obálku tak, že její okraje vrhaly ostrý stín na dřevo stolu.

Na chvíli ji jen pozoroval.

Nevěděl proč, ale cítil zvláštní neklid. Jako by ta malá věc v jeho ruce nesla něco víc než jen několik slov na papíře.

Nakonec obálku otevřel.

Uvnitř byl jediný list papíru.

Krátká zpráva napsaná stejným černým inkoustem:

„Je čas, abyste se dozvěděl pravdu o tom, co se stalo před deseti lety.“

Marek ztuhl.

Papír v jeho rukou se lehce pohnul, jak se jeho prsty nepatrně zachvěly.

Deset let.

Ta čísla v něm probudila vzpomínku, kterou se snažil dlouho potlačit. Událost, o které téměř nikomu nemluvil.

Zvedl pohled od dopisu.

Hudba, kterou chtěl před chvílí pustit, zůstala jen nenaplněným plánem. Večer, který měl být klidný a obyčejný, se během několika minut proměnil v něco úplně jiného.

A Marek náhle cítil, že zvonek u dveří nebyl náhodou.

Byl to začátek něčeho, co se k němu po dlouhé době znovu vracelo.