Jezero bylo temné a rozvlněné, jako by si ještě pamatovalo, co se před několika minutami stalo. Vítr hnal drobné vlny proti dřevěným kůlům mola a déšť dopadal na hladinu v nepravidelných kruzích. Byla noc, ale světla z nedaleké chatové osady vytvářela na vodě slabé odlesky.

Anna se snažila popadnout dech. Plíce ji pálily a v uších jí stále hučelo. Všechno se odehrálo příliš rychle.

Ještě před hodinou seděla s Markem v malé loďce uprostřed jezera. Hádali se. Nešlo o nic konkrétního, a přesto o všechno. O budoucnost, kterou si představovali každý jinak. O dítě, které on chtěl a ona se ho bála. O práci v jiném městě, kam ona dostala nabídku.

Slova byla ostrá, unáhlená. A pak přišel náhlý pohyb, ztráta rovnováhy a převrácená loď.

Studená voda ji obklopila jako šok. Na okamžik ztratila orientaci, nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Instinktivně kopala nohama, hledala hladinu. Když se vynořila, zalapala po dechu.

„Marku!“ vykřikla do tmy.

Nejdřív se ozvalo jen šplouchání. Pak jeho hlas, vzdálený, roztřesený. „Jsem tady!“

Doplavali ke zbytku mola, které se tyčilo jen pár desítek metrů od nich. Anna se vyškrábala nahoru jako první, kolena odřená o hrubé dřevo. Otočila se, aby mu podala ruku.

Marek se vytáhl vedle ní a oba tam chvíli jen leželi, promoklí a vyčerpaní.

Teď stála sama. Marek odešel hledat pomoc do chaty, zatímco ona zůstala na molu, neschopná udělat krok. Voda jí stékala z vlasů po tváři a mísila se s deštěm. Třásla se zimou, ale víc než chlad ji svíral jiný pocit.

Uvědomění.

Když byla pod vodou, myslela si, že to je konec. V těch několika vteřinách jí hlavou problesklo všechno, co ještě nestihla udělat. Cesty, které chtěla podniknout. Rozhodnutí, která odkládala. Rozhovory, které si šetřila „na potom“.

A také otázka, zda skutečně žije život, jaký chce.

Její hádka s Markem nebyla jen o dítěti nebo o práci. Byla o tom, že se poslední rok snažila přizpůsobit představě, která nebyla její. Snažila se být někým, kým ji chtěl mít on – klidnou, usazenou, připravenou na rodinu. Jenže uvnitř ní bylo stále něco neklidného, toužícího po změně.

Další vlna narazila do mola a postříkala jí nohy. Anna se nadechla studeného vzduchu. Cítila, jak se jí pomalu vrací síla.

V dálce se objevilo světlo baterky. Marek se vracel s dekou přehozenou přes ramena. Když k ní došel, bez slov ji objal. Jeho ruce byly stejně studené jako její.

„Mohl jsem tě ztratit,“ zašeptal.

Zavřela oči. „A já tebe.“

Stáli tam v dešti, oba otřesení. Nebylo třeba dalších výčitek ani obhajob. Voda je oba připravila o iluze, že mají čas na všechno.

Když se vraceli k chatě, Anna věděla, že rozhovor, který je čeká, bude jiný než ten před pádem do jezera. Už nepůjde o vítězství jednoho nad druhým. Půjde o pravdu.

Možná se jejich cesty spojí. Možná se rozejdou.

Ale na tom molu, celá promoklá a třesoucí se, pochopila jednu věc jistě: život je příliš křehký na to, aby ho člověk žil podle cizích představ.

A někdy stačí jeden pád do studené vody, aby si uvědomil, co je opravdu důležité.