Podzimní ráno na tržišti bylo chladné a mlhavé. Každý krok na mokrém chodníku vydával tlumený zvuk, jako by samotná země vzdávala poctu dešti, který padal v noci. Vzduch byl těžký, nasáklý pachy, které se mísily do jedinečné, téměř dusivé směsi. Smrad vlhkého kartonu vycházel z krabic, které se pokrývaly slabou plísní, a zavadlé cibule se mísily s těžkou, tísnivou náladou, která visela nad každým stánkem.

Prodavači stáli tiše u svých stolů, jejich oči vyhledávaly každého kolemjdoucího, ale málokdo se odvážil zastavit. Bylo to, jako by samotné tržiště čekalo na něco, co nikdy nepřijde. Zastavené hodiny, studený vítr a šedivé nebe dělaly z Listopadového trhu místo, kde se realita smršťovala do nehostinného prostoru.

Zákazníci, zahaleni do kabátů, přecházeli od stánku ke stánku, jejich obličeje skryté pod klobouky, a přesto každý cítil ten samý pocit – pocit prázdnoty a těžké beznaděje. Někdy se mezi stánky ozval tlumený smích nebo pád sklenice, ale tyto zvuky se okamžitě ztratily ve vlhkém vzduchu, jako by nikdy neexistovaly.

A přesto, navzdory všemu, byla v tom pachovém chaosu jistá pravdivost. Směs vlhkého kartonu, zavadlé cibule a beznaděje byla jako zrcadlo podzimní duše – syrové, nepříjemné, ale opravdové. Lidé přicházeli, někdy jen proto, aby pocítili tuto tvrdou realitu, aby se dotkli něčeho, co připomínalo, že svět není jen teplé světlo a sladké vůně.

A tak Listopadový trh pokračoval. Každý den přicházeli a odcházeli lidé, každý nesl svou vlastní tíhu, a přesto všichni sdíleli ten samý pach – pach podzimu, pach zapomnění a pach tiché, neodvratné pravdy.