„Chair… Předsedo? O kom to, sakra, mluvíte?“ — Markův hlas se třásl, jako by se každá jeho slova měla rozpadnout ještě dřív, než dopadnou na podlahu zasedací místnosti. Vzduch byl těžký, přesycený vůní starého papíru, levné kávy a nervozity, která se lepila na kůži.

Všichni seděli kolem dlouhého stolu a mlčeli. Židle, na nichž se houpali, tiše vrzaly, jako by se samy bály narušit napjaté ticho. Předseda, muž s šedými vlasy a dokonale vyžehleným sakem, pomalu zvedl hlavu. Jeho pohled byl klidný, až nepřirozeně klidný, a Markovi z něj přeběhl mráz po zádech.

„Mluvím o tobě, Marku,“ odpověděl předseda tichým hlasem, který se přesto rozléhal místností. „Nebo přesněji řečeno o tom, kým ses stal.“

Mark se zasmál, ale byl to prázdný, dutý smích. „To je nějaký vtip? Já jsem sem přišel prezentovat projekt, ne poslouchat… tohle.“ Rozhlédl se po ostatních, hledal podporu, náznak nesouhlasu. Našel jen sklopené oči a ruce sevřené v pěstích.

Na stěně za předsedou visely hodiny. Každé tiknutí znělo hlasitěji než předchozí, jako by odpočítávaly čas do něčeho nevyhnutelného. Mark si náhle uvědomil, že tu není poprvé. Ten pocit znal — směs nejistoty a viny, která se mu usadila v žaludku.

„Ten projekt,“ pokračoval předseda, „není jen o číslech a grafech. Je o rozhodnutích. O lidech, kteří kvůli nim ztratili práci. O městech, která ztichla.“ Při každém slově se předseda lehce naklonil dopředu, jako by chtěl Marka přimáčknout k židli pouhou váhou svého pohledu.

Mark otevřel ústa, ale slova nepřicházela. V hlavě se mu míhaly obrazy — podpisy na smlouvách, rychlá rozhodnutí učiněná pozdě v noci, přesvědčení, že dělá správnou věc. Vždyť přece jen plnil pokyny. Vždycky to tak bylo.

„Nemůžete mě soudit,“ vyhrkl nakonec. „Ne vy. Ne takhle.“

Předseda se mírně usmál. „My tě nesoudíme. Ty ses sem přišel soudit sám.“ Ukázal na prázdnou židli na konci stolu. Byla otočená čelem k Markovi, opěradlo lehce odřené, jako by na ní někdo sedával velmi často.

Markovi vyschlo v krku. „A kdo by tam měl sedět?“ zeptal se, i když odpověď už někde hluboko znal.

„Ten, kým jsi byl,“ řekl předseda. „Než ses rozhodl přestat poslouchat.“

V místnosti se rozhostilo ticho. Mark se pomalu posadil zpět, ruce se mu třásly. Poprvé po dlouhé době pocítil něco, co se blížilo strachu, ale zároveň úlevě. Možná tohle nebyl konec. Možná to byl začátek rozhovoru, kterému se vyhýbal celé roky.

Hodiny na zdi se zastavily. A prázdná židle, téměř neznatelně, zaskřípala.