Byl to obyčejný letní podvečer, jeden z těch, kdy se dům plní vlhkým teplem a pomalým klidem. Moje dcera s manželem seděli na terase a smáli se něčemu na telefonu, zatímco já jsem měla na starosti koupání malé Elišky. Obvykle to byl náš malý rituál – bubliny, plastová kachnička, smích, voda vystříkaná až na dlaždičky. Tentokrát ale Eliška stála ve dveřích koupelny a ani se nepohnula.

„Nechci do vody,“ řekla tiše a pevně, což u čtyřletého dítěte znamenalo něco vážného.

„Zlatíčko, vždyť se jen umyjeme,“ usmála jsem se a otočila kohoutkem. Vana se začala plnit a zvuk tekoucí vody se rozléhal místností. Eliška ale udělala krok zpět a chytila mě za ruku. Její dlaň byla studená a zpocená.

„Babi,“ zašeptala, „pojď se mnou potichu.“

To mě zaskočilo. Vypnula jsem vodu a nechala dveře pootevřené. Eliška mě vedla, jako by přesně věděla kam, a každou chvíli se ohlížela. Když jsme byly v koupelně samy a světlo bylo ztlumené, přitiskla se ke mně a znovu zašeptala. Tentokrát tak tiše, že jsem musela sklonit hlavu až k jejím vlasům.

„Ve vodě je někdo,“ řekla.

Zasmála bych se, kdyby její hlas nebyl tak vážný. „To je jen odraz, víš? A bubliny,“ odpověděla jsem, ale cítila jsem, jak mi po zádech přejel mráz. Vana byla prázdná, hladká, obyčejná. Přesto jsem se neubránila pohledu do jejího lesklého dna.

„Ne,“ zavrtěla Eliška hlavou. „Ne teď. Včera.“

Posadila jsem se na okraj vany a vzala ji do náruče. „Co včera, Eli?“

„Když jsem byla sama,“ pokračovala. „Někdo mi řekl, ať se ponořím. Že se nemám bát.“

Srdce se mi rozbušilo. „Kdo ti to řekl?“

Pokrčila rameny. „Ten pán. Je tichý. Bydlí dole.“

V domě bydleli jen oni a my. Dole byl sklep. Studený, vlhký prostor, kam Eliška neměla chodit. Vzpomněla jsem si, že minulý týden zmizely staré klíče od koupelny, které visely na háčku. Připisovala jsem to nepořádku.

„A co jsi udělala?“ zeptala jsem se co nejklidněji.

„Zavolala jsem tě,“ řekla prostě. „Ale nepřišla jsi.“

Ten večer jsem Elišku vykoupala rychle, se sprchou, dveře otevřené dokořán. Když usnula, seděla jsem ještě dlouho v kuchyni a poslouchala zvuky domu. Každé lupnutí, každý šelest mi připadal hlasitější než jindy.

Druhý den jsem řekla dceři, že bychom měli vyměnit zámky a zamykat sklep. Smála se, že jsem příliš opatrná. Já jsem se nesmála.

Protože některé dětské šepoty nejsou výmyslem fantazie. A někdy není nejděsivější to, co vidíme ve vodě, ale to, co tam děti slyší, když si myslíme, že jsou samy.