Moře bylo klidné, až nepřirozeně tiché, a hladina se leskla jako sklo. Stála jsem na začátku dřevěného mola a měla pocit, že jsem vstoupila do okamžiku, který se rozhodl vymazat čas. Vlny se sotva dotýkaly kůlů pod nohama a vítr, který tu obvykle šeptal slanými slovy, náhle umlkl. Všechno kolem působilo zadrženě, jako nádech, který ještě nebyl následován výdechem.

Dřevo pod chodidly bylo teplé od slunce a místy drsné, poznamenané léty a vodou. Každý prkno mělo vlastní příběh, rytinu po dávném hřebíku nebo prasklinu, kam se schovala sůl. Udělala jsem několik pomalých kroků vpřed a zaposlouchala se do ticha, které nebylo prázdné, ale plné očekávání. Připadala jsem si, jako bych narušovala něco křehkého.

Vzpomněla jsem si na dny, kdy molo žilo. Na smích lidí, na šplouchání vody, na rybáře trpělivě čekající na pohyb šňůry. Teď tu nebyl nikdo. Ani stopy po včerejšku, ani příslib zítřka. Jen přítomnost, soustředěná do jediného bodu, kde se nebe dotýkalo moře.

Na konci mola jsem se zastavila. Podívala jsem se dolů a uviděla svůj odraz, rozbitý jemnými kruhy na hladině. Zdál se mi cizí, ale klidný. Uvědomila jsem si, že stejně jako molo i já někdy zapomínám dýchat, když se snažím udržet rovnováhu. Když čekám, až se něco stane, místo abych tomu šla naproti.

Slunce pomalu klesalo a světlo měnilo barvu vody z modré na měkkou zlatou. V té chvíli se ozval tichý zvuk — sotva slyšitelné šplouchnutí. První nádech. Moře se pohnulo, vítr se vrátil a molo znovu ožilo drobnými zvuky. Ticho se rozpadlo na známé rytmy.

Nadechla jsem se spolu s ním. Ten okamžik mě naučil, že i klid může být pohybem a že zastavení není konec, ale příprava. Když jsem se vracela zpět ke břehu, molo už dýchalo normálně. A já také.